Zbořená hradba
Zbořená hradba
Na úvod si přečtu část dvacátého pátého verše z páté kapitoly epištoly Efezským, cit.
„……Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval“ ( Ef. 5: 25)
To první, co bych vám chtěl toto nedělní ráno říci je to, že „ Kristus si zamiloval církev „ , haleluja ! Jestliže miluje církev, pak miluje i ty kdo do ní patří. Bůh je láska a my si jí užíváme plnými hrstmi, Díky Bohu za to ! Jestliže Kristus miluje církev, pak bychom jí měli milovat i my . Nejenom vytvářet, ale i milovat ….
1. Co je církev
Nový Zákon nezná jiný termín než „ církev Boží“ ( dále píši „Církev“ ) . Pán Ježíš použil řecké slovo „ekklésia“ v Matoušově evangeliu dvakrát. Je nejobvyklejším překladem starozákonního hebrejského slova „ káhál“ a dá se přeložit jako „ shromáždění“. Mohlo jít o jakékoli shromáždění; i veřejné sejití místní obce k řešení nějakých záležitostí. Ve SZ šlo nejčastěji o shromáždění zvláštního charakteru tedy - shromáždění Izraele před Hospodinem . Když se dnes schází věřící v místních sborech nebo vytváří společenství spasených kdekoli jinde, tak se staví před svého Boha jako Jeho lid. Ti co již ve sboru jsou si nevybírají lidi, kteří se mohou připojit do Církve. Ty povolává Kristus a oni přichází k Němu jako ke svému Spasiteli a jsou Bohem přidáni do Církve.
Je potřeba zdůraznit, že Církev není nástupce Izraele nebo tzv. „duchovní Izrael“. Izrael je reálné společenství vyvoleného Božího národa. Církev je společenství věřících, spasených lidí, kteří tvoří třetí kategorii se kterou Bůh jedná v průběhu času jinak, než se zbývajícími dvěmi . Nejprve byly rodové klany, kmeny a pronárody. Jeden z nich si Bůh vyvolil za svůj lid a nově přichází na svět církev Boží. Ap. Pavel vyzývá Korintské ať nejsou kamenem úrazu ( rozuměj pohoršením) , cit. „ …..Židům ani Řekům ani církvi Boží“
Církev se narodila o Letnicích . To je jedinečná neopakovatelná událost při níž čekající na seslání Ducha sv. zažili letniční zkušenost, která je o tom, jak to vypadá, když se člověka zmocní Duch sv. Tato letniční zkušenost se v dějinách Církve opakuje a zpravidla se pak projeví jako ohnisko probuzení. Např. Moravští bratři zažili tuto zkušenost ve středu dopoledne 13.8.1727 při zvlášť stanovené svaté Večeři Páně v Berthelsdorfu . Píše o tom reverend John Greenfield ve spisku „ Moc s výsosti“ vydaný v roce 1936. Rozpoznali v tom aplikaci ze Zachariáše 12:10, cit. „ ….vyleji ducha milosti a proseb o smilování „ . Byl tam problém nejednoty, protože v Ochranově našla útočiště řada skupin věřících – členové staré Jednoty bratrské, luteráni, reformovaní a Baptisté. Pořád se vášnivě dohadovali o otázkách jak je to se spasením, předurčením, posvěcením a se křty. Když na jejich shromáždění byl vylit Duch sv. , tak zažili něco, co nikdy předtím. Shromáždění trvalo až do večera . Vyznávali a odpouštěli si hříchy, plakali , smáli se ….prostě zažili něco podobného jako první křesťané o Letnicích
Následkem byla nebývala jednota uvnitř sboru v Ochranově. Přišel raketový růst církve a zápal pro misii. V roce 1735 již měli pravidelnou lodní přepravu z Anglie do Nového světa
Z geografických důvodů se celá Církev všech spasených lidí na světě neschází na jednom místě nýbrž se aktivuje v místních církvích. Místní církví Boží je každé společenství, sbor věřících v Krista . I naše společenství je ekklesií, kterou si Kristus zamiloval !
Jádrem jsou znovuzrození lidé, kteří převzali odpovědnost za biblický chod společenství a aktivně se na něm podílí. Pak jsou ti, kdo uvěřili, ale necítí potřebu se připojit k jádru a přispívat svým dílem k jeho chodu a životu ve sboru . Třetí skupinou jsou příznivci a nově příchozí. Každý se může postupně dostat až do toho jádra a najít krásu, která je skryta v aktivní službě v tom či onom společenství ( sboru apod.)
Pamatuji na Pavla Smolu. Přišel do sboru již věřící a za půl roku kázal jak z partesu. Byl horlivý a snaživý. Škoda, že kvůli zaměstnání se odstěhoval do Náchodu , kde se postupně jeho duchovní aktivita dostala až na samé dno. Nevím jak na tom teď s vírou je, ale věřím, že se ještě potkáme
Duchovní odpovědnost za stav a chod místní církve nesou podle Písem starší bratři
Sk. 20: 17 - 28 „ Z Milétu poslal vzkaz do Efesu a zavolal si starší církve. Když k němu přišli, řekl jim: ….. Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví „
Z některých starších jsou biskupové ( nemusí být jimi všichni starší sboru ) . Pak jsou zde diakoni, kteří vykonávají nějaké služby ve společenství . Tyto služby jim svěří starší nebo biskupové po nějaké době zkoumání jejich motivů a vlastního výkonu té činnosti. Máme to v 1 Timoteově epištole, třetí kapitole. Řecké slovo „ episkopos“ znamená „dozorce/strážce“ ,cit. od druhého verše
„ Biskup ( episkopos) tedy má být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, …..Má dobře vést svou rodinu ….Nemá být teprve nedávno obrácený, aby nezpyšněl a neupadl do Ďáblova odsouzení. Musí však mít také dobré svědectví od těch, kdo stojí mimo, aby neupadl do pohanění a do Ďáblovy léčky. Rovněž diakoni ( jáhni v ČEP ) mají být čestní, ne neupřímní, …. mají mít tajemství víry v čistém svědomí. I oni ať jsou nejprve zkoumáni, a teprve potom, jsou-li bez úhony, ať konají svou službu. …. Diakoni ať jsou muži jedné ženy, ať dobře vedou své děti a vlastní rodiny. Neboť ti, kdo dobře vykonali svou službu, získávají si dobré postavení a mnoho smělé důvěry ve víře, která je v Kristu Ježíši.“
Vidíme, že biskup musí být starší ve víře , vést spořádaný život a mít dobrou pověst i u lidí, kteří stojí mimo místní církev. Od spoluobčanů a místní samosprávy. Diakoni pak získávají přirozenou autoritu dobrým vykonáváním jim svěřených úkolů , cit. „Neboť ti, kdo dobře vykonali svou službu, získávají si dobré postavení a mnoho smělé důvěry ve víře, která je v Kristu Ježíši
2. Obraz Církve jako stavby
Podle zjevení Písem N.Z. jde o spojení všech věřících v Krista z Židů a pohanů tvořící stavbu jejíž základním uhelným kamenem je Kristus
Ef.2 : 13 – 19 „ Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině „
Těmi vzdálenými jsou pohané. Mnohé národy či kmeny mají dodnes své bohy, ale ani jeden z nich není pravý Bůh. Hospodin si vyvolil Izrael, dal jim ve smlouvě své zákony , chránil je a vládl nad nimi . Mají znamení na svém těle, obřízku, že patří do židovského národa. Měli chrám v Jeruzalémě a to bylo jediné místo na světě, kde se k Němu mohli lidé přibližovat.
Pohanům byl zakázaný vstup do vnitřního nádvoří ( nádvoří Izraele) pod trestem smrti. Ježíš v rozhovoru s pohanskou ženou v oblasti Týru a Sidonu poukazuje na Židy jako děti ve svém domě a o pohanech mluví jako o psech. Ježíš nebyl xenofobní , ale jen zkoušel její víru, to je potřeba podotknout.
K pochopení této pasáže z epištoly Efezským poslouží pohled na Herodův chrám. Pátral jsem pátral a přinesl dva obrázky. Teď budu citovat Novotného slovník , heslo chrám ( poznámka částečně upraveno podle obrázku s půdorysem chrámu ) : „
„Hlavním vchodem se vcházelo do prostranného nádvoří, tzv. „nádvoří pohanů“ okolo níž se táhly se tří stran dvojnásobné sloupové chodby o 162 sloupech s antickými patkami a korintskými hlavicemi a výšce 12 m . V „nádvoří pohanů“ bylo prodáváno vše, čeho bylo třeba k obětem. Zde měli stoly i penězoměnci, kteří vyměňovali cizí peníze za peníze chrámové. „ Nádvoří Izraele „ bylo vyvýšeno nad nádvořím pohanů a uzavřeno mříží 1,5 m vysokou a obehnáno podezdívkou téměř 5 m širokou a 1 m vysokou , ……Nádvoří Izraele bylo nadto kolem dokola obklíčena zdí vysokou 19 m, v níž byly na severu 4 a na jihu také 4 brány s dveřmi a veřejemi pozlacenými a postříbřenými „
Je potřeba říci, že mříž na podezdívce byla umístěna 5,5 m před vysokou zdí ( je to vidět na té fotce s modelem chrámu ) . Na kamenech podezdívky byly v určitých vzdálenostech vyryty nápisy v řečtině a latině , které jasně varovaly pohany, aby nevstupovali za tuto bariéru, jinak jim hrozí okamžitá smrt
Našel jsem na internetu odborný článek na toto téma v angličtině a Lukáš Dohnal mi přeložil do češtiny , co bylo napsána na těch kamenech, cit.
"Žádný vetřelec/narušitel se nesmí nacházet ve dvoře/na nádvoří ani mezi zdmi obklopujících chrám" . Těmi vetřelci byli pohané !
Takto si můžeme vizualizovat duchovní skutečnost o které mluví apoštol Pavel v naší pasáži textu Písma. Ti co stáli před barierou a dál nesměli, těm byl upřen přístup do Boží přítomnosti. Byly to pohané , lidé , kteří nepatří do židovského národa.
Příčinou, proč tam byla ta zábrana a vysoká zeď, je Mojžíšovský zákon. Přichází Ježíš přichází se svou obětí na Golgotě a tuto bariéru odstraňuje. Tito „ vzdálení“ se stali „blízkými“ Bohu pro Kristovu krev. Ukřižovaný Ježíš odstraňuje „zákon ustanovení a předpisů“ , který svět rozděloval na židy a pohany. Židé měli řadu příkazů a zákazů , které byly „ dělící hradbou“ mezi oběma skupinami lidí a rozdělovaly svět na židy a pohany
Hradba je zbořena ! Haleluja ! Každý věřící člověk může být Bohu tak blízko, do jaké míry se Mu otevře a jak moc Boha miluje . Uctívání Boha neprobíhá v Jeruzalémském chrámu, ale v místních sborech, doma, prostě tam, kde jsem můžu kdykoli vejít do Boží přítomnosti. Hradba , která nám v tom bránila je odstraněna
Je potřeba zdůraznit, že Zákon nebyl Ježíšem zrušen. Ježíš sám říká, cit. „ Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit „ ( Mt 5:17 ) . Někteří křesťané učí, že Kristus Mojžíšovský Zákon zrušil včetně Desatera. To je mylný názor, který pak působí věroučné zmatky v teologii charismatických kruhů. Apoštol Pavel to potvrzuje a říká „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré „ . V epištole k Římanům se Pavel otázkou Zákona hodně zabývá . Je potřeba si uvědomit, že Mojžíšovský Zákon nebyl vydán Mojžíšem, ale BOHEM ! Jde o Boží Zákon , ne o lidský. Ale teď nebudu blíže rozebírat
Ježíš na Golgotě zbavil zákon jeho účinku jako podněcovatele sváru. Jinými slovy, kvůli Jeho oběti Zákon již nemůže působit nepřátelství mezi Židy a pohany . Přesto nepřátelství pokračuje dál
Je to u Židů, kteří Ježíše jako Mesiáše a nositele pokoje nepřijímají . Žid, který uvěří a stane se křesťanem, nemusí dodržovat ustanovení soudní a rituální části Mojžíšovského zákona, protože je stejně, jako pohan, v Kristu „nové stvoření“. Stává se stavbou ze živých kamenů, které se říká církev Boží
Pán Ježíš skrze svou oběť na Golgatě tvoří jednoho nového člověka bez ohledu na to, jaký má původ. Je důležité si všimnout, že Ježíš nevytváří pokoj , ale je sám tím pokojem, cit. „ V něm je náš mír „
Jak může být osoba být mírem ? Jednoduše. Když Žid uvěří v Pána Ježíše ztrácí svou nacionální identitu a přijímá identitu novou. Již je v Kristu „ nové stvoření“ . To samé se stane i pohanovi. Už není svůj, ale stejně jako věřící Žid patří Kristu a je v Něm ! Oba se, pro svou víru, stávají Kristovci a mají dodržovat dvě přikázání lásky, které nám zanechal sám Ježíš, když říká . cit. „
Mk 12: 29 – 31 „ Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není."
Apoštol Pavel to ještě zjednodušil, když říká , cit.
„ Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! „ ( Gal. 5 : 14 ) . Věřící člověk miluje Boha Boží láskou, kterou mu rozlévá v srdci Duch sv. a on pak tou samou láskou miluje sám sebe a bližního. Láska Boží je láska obětujícího se pro druhého. Umí se zdržet svého EGA, aby z jeho života měl prospěch druhý. Můžete si k tomu doma přečíst 1 Kor.13 kap. , která je o chvále Boží lásky . Kdo miluje Boha tímto způsobem, pak ho ani nenapadne, aby kradl nebo dělal další věci, které se Bohu nelíbí
3. Místní církev je Boží rodina
Na křesťanských serverech se pořád časti objevují myšlenky zpochybňující roli místní církve. Teď nedávno jsem zachytil krátkou úvahu, která dost nevybíravým způsobem napadala věřící, kteří nabádají k tomu, aby každý měl „ duchovní domov“ . Apoštol Pavel mluví v epištole Galatským o „ domácích víry“ , cit. „A protož dokudž čas máme, čiňme dobře všechněm, a zvláště nejvíce pak domácím víry „ ( Gal.6:10 Kral.př.) . Je pravdou, že v řeckém originále je výraz, který mluví o domácích resp. členech rodiny.
Tento verš lze aplikovat i na spoluvěřící ve sboru kam chodím a kde spoluvytvářím společenství „ ekklésia „ ( tedy „shromáždění, obecenství“ ) . Pokud konáme dobro vůči své vlastní rodině, nezapomínejme i na své spoluvěřící a chovejme se k nim, jako k vlastní rodině. Tento pojem máme v našem textu,cit. „máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině „
Jinak spojení „ duchovní domov“ jsem v Bibli nenašel. Jde o analogický výraz, který má zdůraznit, že každý věřící by měl vědět, kde je jeho domácí sbor ve kterém se vytváří Boží rodina . Vždyť jsme bratři a sestry v Kristu , tak se výrazu „ duchovní domov“ nemusíme vyhýbat
Jeden slovenský účastník diskuse na toto téma napsal , cit.
Kresťan má mať svoju duchovnú rodinu...kresťan nie je duchovný bezdomovec...ap. Pavel zakladal zbory, kde bolo každému jasné kto tam patrí a ustanovil starších, ktorí niesli duchovnú zodpovednosť...svoje kresťanstvo máme prežívať v duchovnej rodine...máme tiež kresťanov, ktorí nikam nepatria, nikoho neposlúchajú a ak ich náhodou napomeniete za ich hriech tak vám povedia že do ich života nemá právo nikto hovoriť... …..jedným z takým chlapíkov ktorý načisto rozbil duchovnú rodinu zboru bol Diotrefes s ktorým si nevedel dať rady ani ap. Ján:
„ Něco jsem již tomu sboru napsal, ale Diotrefés, který chce být první z nich, nás nepřijímá. Proto jestliže přijdu, připomenu jeho skutky, které činí, když nás pomlouvá zlými slovy, a že ani na tom nemá dost, ale sám bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, brání a vylučuje je ze sboru“ ( 3 Ján 1:9 – 10 )
S tím lze souhlasit. Vím a víc křesťanů ztrácí schopnost milovat druhé. Je to životní styl nezávislosti . Je normální ve světě ale nenormální v Církvi . Potřebu duchovního domova nemají ti, kdo nikam nepatří. Nevydávají svou duši pro své bratry a sestry. Zvykli si na to a pak stojí v opozici proti těm, kdo udržují ekklésia pohromadě. Správný přístup k bratřím a sestrám nám ukazuje apoštol Pavel . Velmi chválí sbor v Tesalonice a vyznává jim svou ( Boží ) lásku slovy
1 Tess. 1: 8 „Tak nakloněni k vám byvše, hotovi jsme byli s velikou chutí, vydati vám netoliko evangelium Boží, ale také i duše naše, protože jste nám byli velmi milí „ ( Kral.př.)
Stává se, že někdo zůstane bez obecenství v místním společenství věřících. Oba moji bratři jsou v této situaci. Buď nesouhlasí s učením a zbožností místních církví kam by mohli chodit a/nebo nemají finanční prostředky, aby dojížděli do sboru, kde by mohli najít svůj duchovní domov. Moje švagrová několikrát řekla, co by za to dali, kdyby byli někde poblíž a mohli v našem společenství najít svůj „ duchovní domov“. Běžnou biblickou normou je , aby každý úd Těla Kristova měl společenství s dalšími křesťany, protože Kristus miluje svou Církev ! Haleluja !
Na závěr chci každého z nás povzbudit slovem Božím „Kristus si zamiloval církev ….“ Pro její vznik a životaschopnost se za ní sám obětoval.
Církev Boží vyrůstá na Kristu , který zbořil všechny překážky, které bránili k vytvoření v Kristu „ nového člověka“. Obrazně řečeno : Zábrana a vysoká zeď mezi nádvořím pohanů a nádvořím Izraele byla rozmetána na padrť . Mír mezi národy není o dohodách v OSN a mezinárodních jednotkách na výbušných územích světa. Mírem je sám Kristus. Kdo je v Něm, zapomene na šarvátky a neklid. Vytváří se nový typ společenství lidí . A tou je Církev resp. místní sbor.
Nikdo by neměl znevažovat roli „ekklésia“ Božího lidu. Kristus se obětoval nejen za mě osobně, ale i za můj sbor. Aby byl Boží rodinou . Duchovním domovem pro každého, kdo uvěří v Krista a přijímá Boží slovo . Je to místo, kde se můžeme učit jisté toleranci k jinakosti druhého. Kristus miluje naše společenství . Tak je mu vzácné a drahé ! Pamatujme na to
Amen