Pohrdání a úcta
POHRDÁNÍ A ÚCTA
Biblický příklad 1) pohrdání
2 Sam.6: 12 – 23
Jde o příběh z druhé Samuelovy , šesté kapitoly, kdy král David ( už nevezl, ale ) přenášel Boží schránu z domu Obéd-edómova do Města Davidova ( Jeruzaléma) . David se radoval velice spontánně , cit. „Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla“ ( 2 Sam.6:16 ) . Jako královská dcera ( Saule) měla jinou představu o chování krále před lidem. Uráží jí „ nekrálovské chování “ manžela , které považuje za jeho ponížení před otrokyněmi.
David jakoby zapomněl, že je Izraelským králem a chová se podle toho co prožívá ve svém srdci. Bez přetvářky a lid mu rozumí. V očích výše postavených a důstojných byl zlehčen královský majestát
Důležitá je příčina radosti a chování. David zapomíná na sebe – kdo si o něm co pomyslí – a vyvyšuje slávu Hospodina, která se v této situaci váže k Boží schráně. Ta přítomná Boží sláva doslova „rozdováděla“ krále.
V mnoha církvích se emoční projevy nepřipouští. Říkají, že víra není založená na citech. Berou to jako projev tělesnosti. Takže, nejde vůbec o city, ale o emoční projevy vypůsobené Boží přítomností . Není to z těla i když se to navenek na těle projevuje. Nejde o víru nebo nevíru, ale o prožívání víry což je jeden z významů pojmu emoce.
David je přesvědčen, že bude-li docela ponížen ( maličký i ve vlastních očích) , tak bude vážen otrokyněmi resp. lidem, protože uvidí, že jeho srdce bije pro Hospodina naplno
Zrovna tak, jak Míkal pohrdla králem , se dá pohrdat Božím slovem, myšlenkami, postavením. Např. Ezau pohrdl svým prvorozenstvím ( 1 Moj.25:34 ) . Goliáš pohrdal Davidem pro jeho tělesný vzrůst ( 1 Sam.17:42) . Můžu pohrdat poznáním Boha, které má jiný věřící, než mám já.
Úcta je opakem pohrdání. Oba termíny jsou termíny vztahové tzn. nedají se změřit , zvážit , přesně formulovat a snadno podléhají subjektivnímu hodnocení.
Internetová wikipedia úctu definuje jako „projev vztahu ve kterém oceňuji druhého tím, že se dobrovolně omezím v jednání vůči tomu , ke komu mám úctu.“
Biblický příklad 2) úcty
Jan 8: 42 – 49 „Ježíš jim řekl: "Kdyby byl vaším Otcem Bůh, milovali byste mě, ….. Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte proto, že nejste z Boha." Židé mu odpověděli: "Neříkáme správně, že jsi posedlý Samaritán?" "Nejsem posedlý," odpověděl Ježíš. "Jen ctím svého Otce, ale vy mnou pohrdáte. „ ( B21)
„…ale ctím Otce svého; než vy jste mne neuctili“ ( Kral.př.)
Konflikt mezi „židy z Jeruzaléma“ a Ježíšem se táhne celým Janovým evangeliem. Pán Ježíš ctil svého Otce. Naopak : Farizeové a zákonici resp. „židé z Jeruzaléma“ Pánem Ježíšem pohrdali. Nadřadili učení nad Boží zjevení
Jak se 3) projevuje a 4) k čemu vede pohrdání nebo úcta ?
Pohrdání znamená, že někdo nebo něco není u mě ve vážnosti. Nemá pro mě hodnotu . Neberu druhý subjekt vážně ( osoby, věci, ,skutečnost) . Důsledkem je povrch. Nevede to do užšího vztahu a nevytváří to jednotu uvnitř mnohosti
Úcta má opačný efekt. Umožňuje využít hodnotu, kterou má druhý subjekt. Úcta prohlubuje vztahy a vytváří jednotu . Beru si pro sebe a současně dávám kus sebe, tomu od koho přijímám. Dochází ke sjednocování obou subjektu do jednoho
Úcta k Bohu způsobí, že se můj étos mění do obrazu Boha, že se s Ním čím dál víc ztotožňuji a nesu Jeho charakter. Často zpíváme chválu, kde se říká… „ celým životem Tě uctívám, žiju Tebe, Ty si mě používáš“
Dá se říci, že pohrdání druhými nevede k ničemu dobrému. Teď několik hesel , které mají hlubší smysl a které bychom měli ve svém životě realizovat
- Nesouhlas s jiným komentářem Bible ještě neznamená, že mám tím druhým pohrdat nebo dokonce - musím pohrdat.
- Úcta mě obohacuje , protože jsem pro druhého otevřený a můžu si od něho vzít něco pro sebe.
- Pouhý souhlas ještě neznamená úctu. Úcta je víc než stejný pohled na věci kolem sebe
Další body zadání : 5) Jaký má vliv pohrdání nebo úcta na naše okolí, 6) jak moc se mě týká ….. souvisí s mottem dnešního dne :
Ř 12:10 „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému“
Verš patří do souvislosti celé dvanácté kapitoly . Ap.Pavel odhaluje základní princip nově vznikajících společenství v místních sborech. Končí arogance , pýcha a vědomí si své důležitosti ve společnosti . Staré pomíjí a nové přichází.
Máme sami sebe obětovat Bohu, cit. „ …. abyste …. sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť;….“ ( Ř 12:1) a to druhé je proměnit se „obnovou své mysli“ ( Ř 12: 2 )
Důsledkem je pak jednota v různosti povah a charakterových vlastností jednotlivců tvořících Církev Boží resp. také těch, kdo tvoří místní společenství „proměněných do obrazu Kristova“, cit. „….ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy“ ( Ř 12:5)
1. Sebe obětovat Bohu znamená rozpustit své EGO v Bohu . Tím ho neztratím, akorát už to nebude EGO, ale život Ježíšův zjevený na mém těle, cit. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ ( Gal.2:20a ) . Začíná to hledáním toho „ co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží“ ( Kol.3:1 ) . Ap. Pavel říká : „ Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš“ ( Fil.3:12)
Křesťané se vždy, více či méně, setkávali z pohrdáním pro svou víru. Vydali se Bohu a položili na oltář svoje dosavadní postavení v rodině a ve společnosti.
Mt.10 : 35 – 39 „ Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej „
Židé uvěřili a čekal je vyhazov ze synagog, odstavení od chrámového života, rodina se jich zřekla a mnozí začali opouštět společná shromáždění a vraceli se zpět k judaismu. ( Žd.10: 25 „ Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův )
Něco podobného prožívají dnešní křesťané od svých vlastních rodin, kde víra nemá tradici. Jde o jistou oběť, která ovšem vede k životu v pokoji Božím a v pokoji s Bohem a k šíření Božího království, aby byl oslaven Bůh.
2. Proměnit se „obnovou své mysli“. Čím sytíme svou duši. Toť otázka. Nejlepší je vyhlašovat Boží slovo a tím proměňovat svou mysl zahlcenou všemi možnými vlivy, masáží reklam, svévolných názoru okolí atd.
Mnozí říkají „ Já takovej jsem , tak se nedivte“ . To není proměněná mysl. Bůh má moc změnit charakter a ovládat povahy lidí, kteří se otevřeli pro působení Ducha sv. ve svém srdci. Do těchto „ proměněných lidí do obrazu Kristova“ vstupuje v desátém verši téma „bratrské lásky“ . Ta se mimo jiné projevuje úctou jeden druhému. Ten druhý má hodnotu, kterou můžu využít a dostat se blíž k Bohu .
Bratrská láska není nic jiného než „ Boží láska v mém srdci projevovaná bratřím a sestrám, zejména těm v místním sboru “ . Boží láska musí být o řád výš než jsou prvky nejednoty. Boží láska nás učí toleranci k jinakosti druhých.
Bratrská láska musí být oboustranná
Důležité je, aby ta „bratrská láska“ nebyla jednosměrná, ale oboustranná. Aby se ten , který vydává svůj život jako oběť Bohu dočkal také úcty od toho, kterému úctu projevuje
Jde o to, vytvářet „společenství proměněných“ . Těch, kdo si uvědomují svou hodnotu v Kristu. Těch kdo nepohrdají ničím, co nám bylo Kristem vydobyto na Golgotě. ……. Těch, kdo neberou milost Boží nadarmo. ……Těch, kdo si uvědomují, že Boží milost má moc proměňovat naše srdce ! Máme být společenstvím těch , kdo dali, obrazně řečeno, „ své srdce Bohu na oltář „ .
Přesně tak, jak zpíváme chválu od bratří Abrahamových , že „řeky Ducha proudí k nám“ a pak „ své srdce dávám Ti na oltář“
Vztah s Bohem je základem úcty jeden k druhému . Problematiku úcty či pohrdání řeším 7) bázní před Bohem, která vychází z úcty před Bohem
Abych mohl mít „ bratrskou lásku“ tak musím nejprve mít a rozvíjet osobní vztah s Bohem. Když tohle bude v mém životě na prvním místě, pak se to projeví v „milování bratrstva“
Vztah s Bohem není o mém výkonu, který podávám ve sboru nebo v osobním životě . Jde o to, aby mi zbyl čas pro osobní setkávání s Bohem, jinak může přijít problém. Ten spočívá v tom, že nebudu mít dostatek Boží lásky ani dostatek úcty k druhým lidem. Půjde to z duševních, tedy tělesných, sil a začnu to řešit světskými metodami ( zejména jinakost druhého věřícího )
Věřící projevují úctu v prvé řadě vůči Bohu
Ten kdo nemá úctu k Bohu nemá ani úctu k bratřím a sestrám v církvi
Vztah s Bohem nezískám přílišným zapojením do věcí tohoto věku . V dnešní době jsou velké nároky na čas, zajištění existence rodiny atd. Dá se chodit do sboru a přitom neobnovovat svou mysl pěstováním osobního vztahu s Bohem. Ne, že bychom nevěděli nebo neuměli, ale je možné podlehnout vlivu okolností vezdejšího života. Také se dá tomu tlaku čelit. Ale jak ? Odpověď je ve dvanácté kapitole epištoly Římanům, cituji „ abyste …. sebe přinášeli jako oběť Bohu
Úcta k Bohu se projevuje 1) bázní před Bohem a 2) uctíváním Boha
Bázeň před Hospodinem, před Bohem nebo před Boží tváří se dá definovat jako „ vysoká míra úcty k Bohu, která vede člověka k rozhodnutím a životnímu stylu, které jsou v souladu s Božím charakterem a jeho vůlí“ Dobrovolně omezím své jednání vůči tomu, ke komu mám úctu – tedy k Bohu. Základem úcty jeden k druhému je to, že beru Boha vážně.
Bázeň vychází z Boží lásky, kterou mi dává do srdce Duch svatý . Bázeň není veličina strachu, ale jde o vztah mezi dvěma subjekty : Bohem a člověkem. ON už úctu ke mně projevil : Vzdal se slávy nebe, až na kříž šel !
Teď je řada na nás : Co dokážeme obětovat pro Pána Ježíše ? Jestliže mám bázeň před Bohem, pak není jedno jak myslím, jak žiju, jak před Ním vypadám a jaké mám postoje ke svým bratřím a sestrám
Kdo se nebojí Boha, tak je povýšený. Kdo není Jeho ctitelem , uctívá sám sebe. Pokud budeš Boha ctít, nebudeš mít povýšené srdce . Osvědčilo se mi, abych během modlitební chvíle vyjádřil touhu „ Stvoř mi, ó Bože, srdce ryzí“
(Žalm 51:12) a Duch svatý rád přijde a proměňuje moje srdce
Bůh očekává naší bázeň, ale současně nám dává svou lásku, aby tato láska předefinovala bázeň do krásného vztahu. ON chce abychom Ho brali vážně. Abychom respektovali Boha, protože Ho milujeme . Jestliže tam je pouto vzájemné lásky, pak se mění bázeň na úctu. Máme Boha ve svém životě uctívat. Máme být Jeho ctitelé
Podstatou uctívání je, že zapomínám na sebe a zaměřuji se na Boha. To platí obecně. Běžnou součástí zbožnosti Církve jsou zpívané chvály. Naše chvály často přejdou do polohy uctívání. Vyvyšují a oslavují mocné jméno Ježíš . Tím se připojíme k nebeských chórům, které ve dne i v noci chválí Boha ( Zj. Jana 4: 8 – 11 )
Jak si jistě vzpomenete, 26.6.2013 nás navštívila skupina věřících z Běloruska . Společné chvály velmi rychle přešli do uctívání. Měli jsme s Davidem Loulou plán, že za půl hodiny budou svědectví našich hostů. On to nešlo zastavit ! Ne, že bychom to nedokázali, ale tam bylo tolik „ hliněných nádob“ otevřených naplno pro Boha, že jsme přenechali režii času Duchu svatému . Když to skončilo, promluvil David Loula o tom, že Bůh vložil poklad do "hliněných nádob". Říkal doslova toto, cituji
.....je důležité čím je ta nádoba naplněna. Jde o naše srdce, které je v této chvíli otevřené pro svatého Ducha. Vnímal jsem jak přichází Boží sláva. Jak si Bůh připravuje Nevěstu ( Církev) bez poskvrny a vrásky. Pán Ježíš bude mít krásnou Nevěstu, ON si jí připravuje, okrášluje a zvelebuje. My jsme u toho ! Ne jako pozorovatelé, ale jako ti, kdo jsou tou Nevěstou. Aby byla svatá a bezúhonná.
Já vím, že co je svatý je krásný. Když víme, že jsme "hliněné nádoby", tak nás to vede do pokory. Do pokory před Bohem. Jsme si vědomi, že sami nic nedokážeme. Zároveň si potřebujeme být vědomi toho, že nás Bůh naplnil. A nic většího než Bůh není. Jestliže Tě Bůh naplňuje, tak nic víc není, co by Tě mohlo naplnit. A ON to dal do Tebe, do "hliněné nádoby". Teď, v tuto chvíli ( rozuměj při chvalách a uctívání) to dělá. Nevím co to je. Možná je to sláva, možná důstojnost, kterou nám dává.Vrací důstojnost . A my si najednou uvědomujeme, že jsme vzácní pro to, čím je ta "hliněná nádoba" naplněna.....
Bázeň před Bohem resp. úcta k Bohu nám nepřijde jako dáreček z nebe, ale jde o vztahovou záležitost vycházející ze vzájemné lásky – Boha ke mně a mě k Němu ! Důležité je, udržovat tuto úctu před Bohem po celý život. Nesmíme podlehnout dojmu, že už jsme „mistři světa“ v tomto oboru, protože pak přijde rutina a falešná bázeň před Bohem
Je potřeba definovat přesně : nebeský Otec a Pán Ježíš Boží lásku projevuje, ale dává jí Duch sv. To je jedna z jeho nezastupitelných rolí v plánu spásy ( Ř 5:5 ) . Proto se starejme, abychom jím byli mocně naplňováni . A pak to přijde samo : Budeme milovat bratry a sestry, nebudeme pohrdat lidmi a budeme mít úctu jeden k druhému. Proč ? Protože to vše vychází z našeho vztahu k Bohu
Bůh to vloží do našich „hliněných nádob“ . A co je svatý, to je krásný ……
Amen