PODSVĚTÍ II. (11.9.2016)

Posvětí II.

Dnes
navážu na první část kázání z 28. 8. 2016. Znovu, a to hned na úvod,
říkám, že si neosobuji právo na "jedinou pravdu", protože pohledů na to, co se
děje s člověkem po jeho fyzické smrti je více. Přiznám se, že kdy jsem
četl knihu "Čtyři pojetí pekla" vydanou nakladatelstvím Návratem domů
v roce 2001, tak jsem měl v hlavě tak trochu zmatek. Četl jsem jí
ještě jednou a dospěl jsem k tomu, že pohled ortodoxní částečně redukovaný
pohledem metaforickým je to, co odpovídá i mému poznání. Není divu, že nejvíce
čerpám od Jána Ostroluckého, známé osobnosti Křesťanských sborů. Navíc se
osobně známe a Boží láska nás spojuje i jako bratry v Kristu. Možná si
řeknete: No jo, vyrůstal jsi ve sborech desítky let, tak "zvyk je železná košile". Ale to tak není. Mám vnitřní ujištění, že
je výkladový směr, který nejvíce odpovídá zjevení celého Písma
v souvislostech.

Minule
jsem řekl několik úvodních věcí. Jen stručně pro oživení:

1.
Zjistili jsme, že překlady Bible často nerozlišují mezi hebrejským "šeól" nebo
řeckým "hádes" jako výrazy pro náš předklad 
"podsvětí", chceme-li "říši mrtvých" a řeckým slovem "gehenna" =
"peklo". Přitom jde o dvě rozdílné věci

2.
Po fyzické smrti jde tělesná schránka do země nebo je spálena. Současně dojde k dočasnému oddělení
"duchovní podstaty" člověka tj. "duše" a "ducha" od fyzického těla. Nejen to!
V Písmu vše nasvědčuje tomu, že se v okamžiku smrti oddělí "duše"
člověka od jeho "ducha". Podívejme se do knihy Kazatel na text z dvanácté
kapitoly

1. Duch člověka patří Bohu

Tam
je nejprve důležitá výzva " Pamatuj
na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: "Nemám v
nich zalíbení". (Kaz. 12:1).
Všude kam se do Bible podíváme, tak Bůh
dává lidem v otázce věčnosti vždy naději a východisko.
V pasáži Kaz. 12: 1-8 je to hned v prvním verši: Pamatuj
na svého Stvořitele ve dnech své mladosti",...... a já dodávám: Dříve,
než si zvykneš na život pod vládou Satana! Pak Ti to, co ses předtím ve světě
naučil a vzal jsi do svého života jako běžné normy, bude bránit k přijetí
autority Boha ve tvém životě.

Pak
pisatel knihy velmi poeticky popisuje skon člověka a říká, cit. verš sedmý :"  A prach se vrátí
do země, kde byl, a duch se vrátí k
Bohu, který jej dal". Duch (člověka) je onen oživující
princip života, který patří jen Bohu. Je to přesně tak, jak se o tom píše na
prvních stránkách Bible. Kraličtí to překládají přesněji než ČEP, cit. "  I učinil
Hospodin Bůh člověka z prachu země, a
vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou"
(1 Moj. 2:7)

Když
se podíváme do Nového zákona, tak Ježíš na kříži zvolal, cit." ......... "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha."
Po těch slovech skonal".

2. Pán Ježíš je počátek i
konec

Bůh
byl při vzniku našeho života, chce být s námi po celý fyzický život a bude
s námi po celou věčnost v "novém
nebi". Teď předbíháme děj a dostáváme se k závěru všeho dění
v plánu spásy. Jestliže je Bůh
na počátku našeho života, chce být i na jeho konci. Tohle je zjevení
Boží lásky. To je myšlenka, kterou chci zdůraznit, než uslyšíme nepěkné věci.
Zejména v příštím kázání. Ptáme se: 
Jaký konec lidem přeje Bůh?
Jen ten nejlepší!

Ve
Zjevení Jana, v dvacáté kapitole měl apoštol Jan vidění "nového nebe a
nové země" (Zj. Jana 20:1). A ten, který seděl na trůnu, mu
ukazoval, jak to bude vypadat v novém nebi. A od trůnu se ozval hlas,
který říkal, cit. " Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi
nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou
slzu s očí. A smrti již nebude, ani
žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
(Zj. Jana 21:3-4)

A
Bůh nám v posledních dvou kapitolách Bible (Zj. Jana 21 a 22) připomíná,
že každému nabízí spásu, cit. ".....  Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle,
všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a
pravá." A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.

Kdo zvítězí, dostane toto
vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem... (Zj. 21:5-7)

To,
co Bůh vždy dělal po celou dobu lidské existence je, že nabízí žíznivému nápoj. Jde o obraznou řeč: Ježíš Kristus
dá každému život věčný, kdo po něm touží . Kdo uvěří, že za jeho viny a
hříchy umíral na golgotském kříži. Nikdo nemusí zemřít do nejistoty, co
s ním po smrti bude! Jak se teď tím tématem zabývám, čím dál víc to
v Bibli vidím a to i ve Starém zákoně! Chce to od lidí jediné: Pořádně
se seznámit s Bohem. Biblí a její základní zvěstí o spasení, o Božím
zaopatření pro náš život, ale i o soudu nevěřících s důsledky pro věčnost.

Satanova
největší starost je, aby lidi nebyli v pohodě a neměli čas se zabývat
Bohem. Všude hluk, zábava, sport, cestování, esoterika atd. jen, aby lidi
doslova otupěli a ztratili schopnost se zklidnit, ztišit a začít přemýšlet o
Bohu. Zajímat se a ptát co a jak. V prvním kázání jsem se zmínil o tom,
jak je to s odpovědností věřících za životy lidí kolem sebe. Víme, že
přijdou do věčného zahynutí, že skončí v podsvětí a nakonec v pekle.
Víme, že to tam nebude tak pěkný, jak si to lidi ve vtipech vykládají. Že do
nebe to ne, tam bude nuda. Často slyším " V nebi to bude samej "pánbíčkář",
modlení atd. Zato v pekle to pojede na plný pecky - hříšníci, nevěstky,
zábava. Kdepak nebe!

Pokud
budete sledovat tato kázání, dozvíte se, že to na té druhé straně bude úplně jinak,
než si to lidi ve svých hlavách modelují

3. Kdo nese zodpovědnost
za svůj život?

Řeknu
vám, že mě někdy přepadne takový pocit viny, že nezvěstuji Ježíše jako
Spasitele lidem kolem sebe častěji nebo intenzivněji. Neříkám to proto, abych někoho
manipuloval a strašil tím, že nám to jednou Bůh vyčte, že jsme málo zvěstovali.

Je
pravdou, že máme evangelizovat i ze soucitu s osudem nevěřících,
který je čeká, pokud neuvěří. Naše role kazatelů, zvěstovatelů je jedinečná a
důležitá, cit.

" Ale jak mohou
vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak
mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu
nikdo, kdo by ho zvěstoval?" (Ř 10:14)

Na
druhou stranu. Ježíš v třetí kapitole u Jana říká, že každý, kdo
v Něj věří, nezahyne navěky, ale bude mít život věčný a o pár veršů dál
dodává, cit. "  Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo,
protože jejich skutky byly zlé " (Jan 3:19)

Mám
za to, že Bůh přenáší odpovědnost na
každého člověka, aby se nechal osvítit světlem, které přišlo na svět.
Tím světlem, které se stalo životem lidí, je Pán Ježíš, Spasitel a Vykupitel
(Jan 1:4). Všude jsou kříže, pomníky s ukřižovaným, kostely, některé
pořady v médiích atd. Lidi se
mají ptát: Co to znamená? A mají dostávat správně odpovědi. Na nás je,
abychom také poskytovali správné informace a byli připraveni vydat svědectví
o Bohu a o možnosti spasení v Kristu.

"Buďte vždy připraveni dát odpověď každému,
kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,  ale čiňte to s tichostí a s
uctivostí......." (1 Pt 3:15-16).
Kdybychom měli nést osobní zodpovědnost za to, že lidi nereagují na zvěst o Kristu,
tak se z toho musíme, jak se říká, doslova zbláznit

Apoštol
Pavel píše Římanům, cit. " Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a
nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.  Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné,
Bůh jim to přece odhalil.  Jeho věčnou moc a božství, které jsou
neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.  Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako
Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti
a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě" ( Ř 1: 18-21)

Evangelizujme,
oslovujme lidi zvěstí o spasení v Kristu, ale nenechme si namluvit, že je
naší vinou nezájem lidí. Ne, každý odpovídá za svůj život a měl by umět
roztřídit, co je pro něj důležité a už není.

Pojď
znovu k našemu příběhu o Lazarovi a boháčovi z Lukášova evangelia (Lk
16:19 - 29). Je možné odvodit tyto
skutečnosti:

a)
Oba měli po smrti plné vědomí.
Pamatovali si, co se dělo na zemi, ale už nemohli na ní nic změnit. Lazar nebyl
poslán, aby varoval boháčovu rodinu a jeho bratry. K tomu slouží universální
prostředek - Písmo, jakožto zjevená Boží vůle při člověku. Je potřeba ho brát
vážně. Boháč to nedělal a doplatil na to

b)
Podsvětí, řecky "hádes" zřejmě není
nějaký prostor, ať už pod zemí nebo někde ve vesmíru. Spíše bychom měli mluvit
o "stavu lidské duše po fyzické smrti"
a ne o místu a pátrat kde je. Duchovní podstata, resp. duše člověka,
nepotřebuje prostor ani určené místo. Každopádně jsou zde dva stavy: radost
s Abrahámově náruči a trápení - místo muk.

c)
Abraham mluví o "velké propasti". Žádný
třetí stav nebo třetí cesta neexistují

d)
Trápení je popisováno obrazně.
Bohatý člověk už neměl žádný "tělesný jazyk", a přesto si žádal jazyk ochladit,
protože jeho utrpení bylo jako v plamenu. Každopádně, duše člověka nemůže
"hořet v plamenu ohně".  

d)
I když je na druhé straně "hádesu" více duší, tak to vypadá, že boháč je se svými myšlenkami sám
. Je odloučen od Boha a to je to největší utrpení. Boháč nemá tělo, takže jeho
trápení se odehrávalo v jeho mysli a svědomí.

e)
Abram boháčovi řekl, aby si vzpomněl na
svůj život na zemi. Jak si užíval, ale přitom nebral Boha vážně. Dělal si,
co chtěl on, a ne k čemu ho vyzýval Zákon. Lidé v trápení budou
vzpomínat na to, jak k nim Bůh mluvil různým způsobem. Jak jsme si řekli,
nejde jen o naší evangelizační činnost. Celá země je plná Boží slávy, jen jí
vidět.

"Volali jeden k druhému:
"Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho
slávy" (Izajáš 6:3)  

To,
že můžeme dýchat čistý vzduch, že každé ráno vychází Slunce a probíhá fotosyntéza
a růst rostlin, že se rodí nejen lidi, ale i zvířata, to se všem lidem zdá
samozřejmé. To, že 

považujeme
za samozřejmost střídání ročních období a s nimi spojené změny v přírodě, že se
dá ještě pořád pít voda, tak to všechno tam nebude.

Každý
člověk nese odpovědnost za svůj život. Jak tady, na zemi, tak potom na
věčnosti. Co lze o Bohu poznat je lidem přístupné, cit.

Ř
1:19-21 "Vždyť
to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho
věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa
vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu"

Být
v podsvětí ("hádes") na straně boháče znamenalo odloučení od Boha, od Jeho
milosrdenství a pomoci, od Jeho slávy včetně tohoto světa ve kterém žijeme.
Zbydou vzpomínky, bude hryzat svědomí a z duše se budou drát podobné věty:
Že
já jsem tenkrát tu Bibli odložil! Že jsem nešel do toho sboru, kam mě pozvali
ti milí lidé. Proč, proč a proč!

f)
Z toho, že v "šeólu" byl Abraham,
kterému Bůh jeho víru "připočetl za spravedlnost" (1 Moj.15:6) a byl
tedy jasně ospravedlněn, můžeme předpokládat, že v podobném stavu byli
všichni další "ospravedlnění" od
Adama až po posledního člověka ke dni vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.

Tady
je potřeba zmínit, že starozákonní oběti zvířat hřích lidí neodstranily, jen
přikryly, do doby, než za ně bylo řádně zaplaceno Ježíšovou krví prolitou na
Golgotě. Žd. 10 kap, v.4 " neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit"......v.14
" Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které
posvěcuje". Proto žádný ze zemřelých
spravedlivých nemohl přijít do nebeského domu, protože ještě nebyla vykonána
oběť Pána Ježíše na Golgotě.

Teď
už rozumíme lépe Jeho slovům, cit. 
 "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i
ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych
vám to. Jdu, abych vám připravil
místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i
vy byli, kde jsem já" (Jan 14:1-3)

Ježíš
říká jasnou věc: V domě Jeho Otce jsou mraky příbytků. Ale pro nikoho ze
starozákonních spasených v něm nebylo místo, protože nebyla přinesena
pravá oběť, která do těchto příbytků otevírá cestu.

4. Ježíš na kříži, Jeho
utrpení a smrt

Můžeme
si přečíst Sk. 2: 31, kde Petr káže, mimo jiné těmito slovy: "..... viděl do
budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho
tělo se nerozpadne v prach". Tady Petr, veden Duchem svatým,
rozpoznává, že Žalm 16 mluví o Ježíši Kristu, byť je v něm řeč o králi
Davidovi.

 "Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí
přebývá i mé tělo,  neboť v moci
podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě"  (Ž 16: 9-10)

Pojďme
si to seřadit: Ježíš bere na sebe
moje a tvoje hříchy. Během křižování prožívá hrůzu a děs odloučení od Boha.
Tíha všech hříchů, které na sebe vzal, byla nesmírně umocněna Jeho utrpením
v duševně-duchovní oblasti Jeho osobnosti. Můžeme to vidět v Jeho
výkřiku, cit.

"V poledne
nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš
mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachtani?", to jest: `Bože můj, Bože můj, proč jsi mne
opustil?´ (Matouš 27:45-46)

Podle
mého pohledu se Ježíš dostal do "hádesu" svou "duchovní podstatou (duší a duchem).
Možná se to některým věřícím zdá málo. Mnozí učí, že Ježíš byl během těch tří
dnů, kdy bylo tělo v hrobu, v říši mrtvých na straně nespravedlivých krutě mučen místo nás. Že se na
něm mocnosti pekel doslova vyřádili těmi nejhoršími způsoby krutého mučení.  Nechci se s nikým přít, ale já to vidím
jinak.

Za
prvé: V "hádesu" nejsou lidi na
žádné straně ve fyzických tělech. Bible mluví o "přízracích" resp. nemluví
nijak konkrétně. Spíše se tam nalézají duše lidí, než aby měli svá těla.

Za
druhé: Smrt je biblicky definována
jako oddělení "duchovní podstaty" člověka (rozuměj duše a ducha) od "podstaty
fyzické"(tedy od těla). Ve chvíli, kdy Ježíš vydechl naposled se ocitl
v podsvětí, na té straně, kde byli starozákonní věřící v lůně praotce
Abrahama. Bůh je spravedlivý a nemůže
dopustit, aby čistý a svatý Boží Beránek byl na straně, kde jsou až doposud
nevěřící lidi, jak z doby Staré smlouvy, tak i zemřelí nevěřící
z doby milosti (tedy z naší současnosti). Jsou tam proto, že ještě
nenastal "poslední soud", který bude
až v budoucnosti. Ježíš, jak víme, "hříchu
neučinil", ale vzal na sebe naše hříchy, které na něm Bůh soudil za nás na
kříži. Za sebe, jako za Ježíše z Nazaretu, neměl Pán Ježíš v říši
mrtvých, na straně odsouzených k věčné smrti, co dělat!

Domnívám
se, že po vyslovení "Dokonáno jest"
přišlo dokonalé vítězství Ježíše -
Božího Syna nad Satanem a mocnostmi zla. Po oddělení "duchovní podstaty" od
těla Jeho duše vstoupila do hádesu - říše mrtvých - do části, kde byli starozákonní spravedliví.

Ještě
než Ježíš vydechl naposled, prožil, a to zřejmě během těch tří hodin zatmění
slunce, muka "hádesu" jaká prožívají ti, kdo se po fyzické smrti ocitnou v té
částí, ve které se ocitl bohatý člověk z našeho příběhu (Lk 16: 19-29)
.  Pro naše viny a hříchy.

V
části hádesu, kde tráví věčnost v mukách nevěřící a později  budou pokračovat i v pekle, řecky "gehena" je naprosté odloučení od Boha.
Jeho duše byla sužována neskutečnými úzkostmi, kdy svatý a dokonalý Boží
Beránek vnitřně (ne fyzicky) prožívá utrpení pekla tj. "odloučení od Boha". V duchovní (nehmotné) oblasti si to Ježíš
prožil v oblasti své duše za naše hříchy. Dokonce i za hříchy lidí, kteří
ho nakonec v budoucnu odmítnou. Nemuseli by tam jít, ale půjdou,
protože pohrdli Bohem a plánem Jeho spasení pro člověka.

Prožil
si něco, co budou prožívat nevěřící lidi po celou věčnost - odloučení od Boha. Porovnávat,
jak tuto strašlivou skutečnost prožíval Ježíš a jak jí prožívají odsouzení  nevěřící nelze. Jsou to dvě úplně jiné
kategorie vztahu s Bohem. Ježíš ho měl až takový, že sám byl vtěleným
Bohem na zemi a Boží svatost se musela ztotožnit s hříchem. Míru takového
utrpení si neumíme vůbec představit.

Na
rozdíl od těch, kdo za svého života neuvěřili v Pána Ježíše. Ti během
svého života o Boha nejevili zájem. Otáčeli se k Němu zády, vysmívali se
Bohu a nakonec ho vyřadili ze svého života. I když jejich utrpení bude hrozné, k
Ježíšovu utrpení se to nedá přirovnat.  Stačí,
když připomenu Ježíšův výrok, cit. " Já a Otec jedno jsme". Rozumíme tomu odloučení? Myslím si, že vůbec ne a teprve na
věčnosti se dozvíme pravdu. Pravdu o tom, co všechno musel Ježíš vytrpět
v duchovní oblasti, abychom my do pekla nemuseli.

Podle
první epištoly Petrovy víme, že Ježíš byl přítomen svou duší (podobně jako
ostatní věřící) na straně Abrahama a zvěstoval lidem, kteří nepřijali
Noemovu zvěst o potopě. Přesto byli na místě radosti a ne tam, kde byl
boháč v příběhu o Lazarovi.

"
 Vždyť i
Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé,
aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům
ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát
Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody
zachráněno jenom osm lidí"  (
1 Pt 3:18 - 20)

V další
kapitole je k tomuto textu dovětek ve verši šestém "Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým,
aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni".
Pán Ježíš, jako golgotský Vítěz, byl přítomen v "hádesu" stejně jako ostatní starozákonní věřící. Zde bylo zřejmě
také vězení, ve kterém byli duše lidí zemřelých při potopě. Po zvěstování
evangelia těmto zemřelým, byly dveře vězení otevřeny a připojili se
k ostatním v lůně Abrahamově. 

Z tohoto textu nemůžeme usuzovat,
že Ježíš kázal evangelium na druhé straně propasti v "hádesu", kde byl bohatý
muž z našeho příběhu a další, kteří nevešli do odpočinutí, do lůna Abrahamova. Podle ep. Židům víme, že, cit. "A jakož uloženo
lidem jednou umříti, a potom bude soud" (Židům 9:27). Nějaká druhá
šance neexistovala ani v době, kdy Ježíš byl svou duší v "hádesu". Abraham
jasně říká, že není možné, aby někdo ze strany, kde byl bohatec přešel na
stranu spravedlivých v jeho lůně, protože je mezi nimi propast.

I
kdyby, hypoteticky řečeno, Ježíš kázal evangelium na té straně "hádesu" kde byl
boháč a bylo-li by možné, aby ti lidé resp. jejich "duše" uvěřili, pak by Bůh
nebyl spravedlivý. Ti co zemřeli po kříži, v době milosti, takovou
domnělou šanci mít nikdy nebudou, protože Ježíš je v nebi po pravici
Otce a nechodí do "hádesu" na evangelizační návštěvy. Proto nikdo  nedokáže "vyprázdnit
peklo", protože jakmile člověk zemře, je rozhodnuto. Buď bude u Pána
nebo v "hadesu" v místě muk.

Pán
Ježíš svým vítězstvím na Golgotě vyprázdnil část "hádesu", kde byl Abrahám a
věřící ze starozákonní doby. Nevíme přesně, jak k tomu došlo, ale některé
verše naznačují, cit.

"Vymazal dlužní
úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej
přibil na kříž.  Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství"
(Kol.2:14-15). K tomu připomenu zaslíbení Pána Ježíše, které je u Jana ve
čtrnácté kapitole, cit. "A odejdu-li, abych vám
připravil místo, opět přijdu a vezmu
vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já" (Jan 14:3)

Věřící
po fyzické smrti jdou "k Pánu" do
nebe. Cituji slova apoštola Pavla z epištoly k Filipským: " Táhne mne to na
obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale
zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás"  (Fil. 1:23-24)

O
tom a o posledním soudu a pekle si řekneme příště. Dnes jsme se dostali
k bodu, kdy Ježíš vyprázdnil tu stranu, na které byli starozákonní spasení
lidé a vzal je sebou do nebe. Tam, v blízkosti svého Pána čekají spolu se
zemřelými věřícími z novozákonní doby na vtržení Církve.

Na
závěr chci opět zdůraznit, že Písmo nemluví ve všech věcech, o kterých jsem
mluvil příliš jasně. Nejsou nám známy detaily. Jedno ale víme jistě: Zárukou
našeho spasení je sám Ježíš Kristus a Boží láska, která se v našich
životech projevuje mocnou milostí. To si važme, držme se vírou Pána a žijme ve
svobodě Božích dětí.

Amen