Dva světy III.

Dva světy - III.

"Obrátíš-li se, Izraeli, je výrok Hospodinův, obrať se ke mně! ...... Toto praví Hospodin mužům judským i jeruzalémským: "Zorejte si úhor, nesejte do trní!  Obřežte se kvůli Hospodinu, obřežte svá neobřezaná srdce, mužové judští, obyvatelé Jeruzaléma, aby mé rozhořčení nevyšlehlo jako oheň a nehořelo a nikdo by je neuhasil, a to pro vaše zlé skutky.  Oznamte v Judsku, rozhlaste v Jeruzalémě, mluvte, trubte na polnici v té zemi, volejte naplno a vyřiďte: »Shromážděte se! Vejděme do opevněných měst.«  Vztyčte korouhev na Sijónu! Bez prodlení prchněte do bezpečí! Od severu přivedu zlo a velikou zkázu.  Z houštiny vystoupil lev. Ničitel pronárodů vyrazil vpřed, vyšel ze svého místa, aby z tvé země učinil spoušť. ..... "

Je poměrně těžké předložit stručný výklad a pak použít aplikaci na Církev a věřící lidí. Jak Izrael, tak Církev Boží má jinou výchozí pozici. Na straně Izraele byl Zákon a smluvní vztah, který obsahuje sankční ustanovení. Bylo to takové: Má dáti - dal. Celý Starý zákon je o tom, aby Izrael poslouchal Hospodina, který je garantem požehnání. Když lid od Hospodina odcházel za modlami nebo se stal svévolným, přišel trest z Boží strany. Byly to Jeho soudy nad nedodržováním Smlouvy, které často vykonávaly pohanské národy.

Jeremiáš byl Boží prorok, který v politicky vypjaté době neohroženě hlásal to, co mu Bůh zjevil nebo řekl. Své veřejné působení začal někdy v roce 627 př. Kr. Mluvil o zkáze Jeruzalémského chrámu padesát let předtím, než ho vypálil babylonský král Nebúkadnesar (v roce 586 př. Kr.).  Hlásal, že je potřeba, aby se lid navrátil k Bohu. Chtěl, aby duchovní obnova, která v době jeho narození probíhala, pokračovala. Aby Židé proměnili svá srdce a nebrali víru formálně.

Dál se historií nebudeme zabývat, nejsme na biblické hodině. Teď to převedu na současnost. Ale ne na Církev Boží, co by měla nebo neměla. Půjdeme dál, ke každému věřícímu. Postavme se sami za sebe čelem k našemu dnešnímu textu. Důležitá sdělení jsem si podtrhal a můžeme se jimi nechat povzbudit

1. Obracejme se vždy k Bohu

Cituji z naší pasáže : "Obrátíš-li se, Izraeli, je výrok Hospodinův, obrať se ke mně!...."

Možná ve svém životě víry pociťuješ jistou rutinu. Mnozí věřící dělají v církvích to, co vyžaduje tradice. Život víry nemá žádný velký duchovní náboj. Přechází se do duševní roviny a Duch svatý už má málo prostoru. Jestliže ucítíš potřebu něco změnit, obrať se k Bohu.
Slova proroka Jeremiáše jsou aktuální i dnes. Nehledej u lidí, nezkoušej to u jiných duchovních zdrojů.

Vrať se do bodu, který byl zlomový a zavedl Tě někam, kde už nechceš být. A začni znovu, v síle Ducha svatého. Obrať se - obrať se k Bohu Otci, Synu a Duchu svatému.

2. Zorejte si úhor, nesejte do trní!  

Úhor je půda ponechána ladem. Vytvoří se na ní náletový porost, který nikdo neseká, nehnojí a ani nesklízí. Půda odpočívá. Žádný rolník nevezme ošatku a nezačne sít do úhoru.

Ale v duchovní rovině to věřící člověk někdy dělá. Vzepne se jeho svědomí, zjistí, že je potřeba něco ve svém životě změnit. Pak křečovitě a zákonicky začne jednat s cílem nápravy duchovního stavu. Pokud se neobrátí k Ježíši jako svému Pánu, je to k ničemu. Nějaké zrno možná na
nějakém kousku půdy vzejde, ale bude ho málo a neporoste. Ostatní byliny ho doslova udusí.

Tohle je výzva pro mnohé dnešní křesťany. Zorej úhor! Obnov svůj vztah s Bohem a přestaneš sít do trní. Pak přijde požehnání do tvého života. Přestaň si počínat nerozumně. Nejprve je potřeba zapracovat na stavu svého srdce. Na vztahu se svým Spasitelem.

Nejprve je potřeba zorat úhor a teprve pak začít sít. Vzniká otázka: Jak to udělat? Rolníci nejprve odstraní nálet keřů a posekají porost. Pak vezmou CASE MAGNUM, co má 290 koní, s šestiradličným pluhem a úhor zořou.  V duchovní rovině můžu dělat všechno možné, ale pokud
nepřijmu křest Duchem svatým, tak to je pořád málo. Mnozí křesťané drží pevné teologické přesvědčení, že se nemáme modlit k Duchu svatému, protože to není nikde v Bibli napsané. Nám je to tady jasné, ale internetovým posluchačům prozradím, že v Novém zákoně se věřící v drtivé většině případů modlili k Bohu. Jestliže oslovím v modlitbě Boha, pak oslovují Otce, Syna i Ducha svatého. Navíc, z Písem víme, kdo je Bůh a můžeme
v modlitbě oslovit Otce, Pána Ježíše a taky Ducha svatého. ON není méněcenný než Otec a Syn. Navíc je zde přítomným Bohem na zemi. Křest Duchem svatým není druhým stupněm k dosažení spásy pro věčnost. Tak jako se při křtu ponoří celý člověk do vody, tak se v duchovní rovině ponoří křesťana do Ducha svatého. Získá pak Boží sílu k zorání úhoru a nastolení dosud netušeného vztahu s Bohem. Vím o čem mluvím, sám to prožívám. 

 3. Obřízka srdce

Prorok Jeremiáš vyzývá Boží lid, cit.  Obřežte se kvůli Hospodinu, obřežte svá neobřezaná srdce,.....

Text v úvodu čtvrté kapitoly pokračuje výzvou k obřízce srdce. Obřízka byla v Izraeli nařízena proto, aby vyvolený národ nesl na svém vlastním těle znamení, že patří jen Hospodinu. První obřízku v Bibli udělal Abraham. Cituji příkaz, který dal Hospodin Abrahamovi: "  Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi" ( 1 Moj.17:11)

Tady se musíme trochu zastavit. V sedmnácté kapitole je uzavřena druhá smlouva mezi Hospodinem a Abramem, která se netýká vlastnictví země, ale toho, že 

Bůh všemohoucí bude Bohem jemu i jeho potomkům ,

cit. "Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i
tvému potomstvu". Je zde zaslíbení rozmnožení Abrahamova potomstva, ze kterého vzejdou "pronárody a králové". Při této příležitosti byl Abram Bohem přejmenován na Abrahama, což znamená " otec hlučícího davu pronárodů". 

4. Abraham a pohanské národy

V Bibli pronárody znamenají pohanské národy. Jak to jde s Abrahamem dohromady? Jedno je jisté, že z Izmaele pocházejí Arabové. Z biblické pohledu jde o pohanské národy, protože Bůh uzavřel Starou smlouvu s potomky Izáka a ne s potomstvem Izmaele. Z textu vyplývá, že Abraham má být "otcem" dalších pronárodů, i těch, jež nevzešly z jeho přímé rodové linie.

Tady si musíme vzít na pomoc Nový zákon. Apoštol Pavel v epištole Galatským odhaluje, jak to Hospodin s přejmenováním Abrama na Abrahama, tedy " otce hlučícího davu pronárodů" myslel. Je to ve třetí kapitole od šestého verše, cit.

" Pohleďte na Abrahama: `uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.´ Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože
se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: `V tobě dojdou požehnání všechny národy.´ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem". (Gal. 3: 6 - 9 )

Vraťme se ke smyslu obřízky. Jde o viditelné znamení na těle člověka, který se smluvně zavázal, že Bůh Abrahámův, Izákův a
Jákobův bude i jeho Bohem. Že nebude věřit bohu jinému a že bude přijímat ve svém životě autoritu Boha - bude Ho následovat a uctívat. Nejde o
nějaký národ, o nějakou kolektivní smlouvu. Jde o osobní vztah! Stará smlouva je ještě v nedohlednu, hora Sinaj je ještě v klidu, bez hromů a oblaků a již je zde jasně vidět, že Bohu jde o naše srdce a osobní vztah. Obřízka je viditelným znamením potomků otce Abrahama, že patří Bohu a Bůh je jejich smluvní partner.

Obřízka byla vždy spojena se vztahem k Bohu, který měl být na prvním místě i v době Staré smlouvy. Např. Mojžíš vyzývá lid, cit. "  Obřežte tedy svá neobřezaná srdce a už nebuďte tvrdošíjní " (5 Moj. 10:16). Vidíme, že smysl formy, tedy fyzického obřezání na svém těle, vždycky byl a je v duchovní rovině. Bohu jde o srdce člověka. Aby věřící stál celým svým životem při svém Bohu a měl s Ním úzký osobní
vztah založený na Boží lásce.      

Obřízku provádějí i mnohé africké kmeny a další etnika na celém světě. Obřízka se provádí i potomků Abrahamova syna Izmaele, tedy u Arabů. Na stránkách věnovaných obřízce mezi muslimy se dozvíme, že na rozdíl od Židů, muslimové nechápou obřízku jako náboženský rituál. Obřízka se měla začít provádět v Mohamedově době, když k islámu koncertovali Židé.

Můžeme vidět porušení smlouvy mezi Bohem, Abrahamem a jeho potomstvem po linii Izmaele.  Arabové provádí viditelné znamení na svém těle,
ale neuctívají Boha svého praotce Abrahama. Věří v boha s malým "b", který byl Mohamedovi představen archandělem Gabrielem. Korán zmiňuje Starý zákon, ale jsou v něm texty, které se neslučují s Biblí, autorizovaným Božím slovem. Jestliže Bibli psali lidi pod inspirací Ducha svatého, pak by se měl Korán v důležitých bodech shodovat s Písmem.  Měl by dospět k víře jediného Boha Stvořitele, Spasitele a Pána. Ježíš je pro ně
jen jedním z proroků.  Žel, není tomu tak a proto můžeme říci, že velká část pronárodů se stala obětí podvodu andělských bytostí moci zla. Archanděl Gabriel patří mezi dobré a poslušné anděly a nikdy by nezjevil Mohamedovi něco, co se neshoduje se zjevením Písem.

5. Obřízka Kristova

Duchovní smysl obřízky je zřejmý. Podívejme se do Nové smlouvy, kde se mluví o obřízce  v duchovním slova smyslu, cit.   ".....on (rozuměj Pán Ježíš) je hlavou všech mocností a sil. V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.  S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, ......... Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.  Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.  Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství."

"Obřízkou Kristovou" je tedy naše spasení a také prožívání spasení. Uchopení své identity v Kristu, která nás uvádí do svobody Božích synů.

Minulou neděli o tom pěkně mluvil Vládík. Ježíš svou obětí smazal dlužní úpis, který nás odsuzoval k věčné smrti. Uvěřili jsme a jsme pro svou víru
ospravedlňováni, i když uděláme něco, co se Bohu nemůže líbit. Nikdo z věřících si nemá libovat a setrvávat v hříchu. Pokud ano, pak nevstoupí do svobody v Kristu.  Bůh pak nemůže žehnat, jak by mohl a jak by chtěl. Je tam blok - hřích.

V Nové smlouvě máme návod co dělat s tím, když nás Duch svatý nebo Písmo obviní z nějakého poklesku. Z něčeho, co máme řešit, aby "Kristova obřízka" došla svého naplnění.  Cituji 1 Janův, první kapitolu, devátý verš: " Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti"

Tady upozorním na dvě skutečnosti. Neodpouští Pán Ježíš nebo Otec, ale Bůh! Bůh je ale přeci svatý a spravedlivý. Jak může odpustit něco, za co je trest smrti? Vždyť čteme jasně, cit. " Odplata za hřích je smrt...." ( Ř 6:23, Kral. př.). Bible je úžasně přesná. Je to právě Kristova krev, která byla vylita na Golgotě a naše víra v Ježíše jako Spasitele. To způsobuje, že se na nás dívá, "Svatý" a "Spravedlivý", Bůh sám, jako na čisté a neposkvrněné.

Spasení je dokonalé, je z milosti a bez konání nějakých skutků. Dokonce tak dokonalé, že věřícímu zaručuje odpuštění hříchů, které ještě teprve udělá. Ježíš k tomuto tématu osobně řekl, cit. " Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života". (Jan 5:24)

Nechci se pouštět do polemiky o jistotě nebo nejistotě spasení věřícího člověka. Jsou místa Nového zákona, která jsou citována těmi, kdo nevěří na jistotu spasení, jako důkazy, že jistotu spasení člověk nemá. Že má věřit a žít podle Písem a pak se uvidí. Konečné slovo bude mít Bůh. Dílem jde o výklady těchto rádoby sporných veršů, které nejsou v souladu s celým Písmem a také  nepochopení toho, že Bůh jedná s Izraelem jinak než s Církví Boží nebo pohany. Další výkladovou chybou je nerozlišování toho, že něco jiného je spasení, chceme-li znovuzrození a něco jiného je prožívání toho, co už v Kristu mám. Ale pojďme zpět k našemu tématu      

6. Otec všech věřících ze Židů i pohanů

Apoštol Pavel věnoval celou čtvrtou kapitolu epištoly do Říma Abrahamovi a víře v kontrastu s tělesnou obřízkou. Protože už jsme v době, kdy
tady existuje Církev Boží, kdy je vylit Duch svatý, tak se věřícím otevírá poznání Boha v novém světle. Pavel tam říká, cit.  "Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost". V této kapitole jde o Abrahama, jeho víru, obřízku a o to, kým se stal, pro svou víru v Boží moc, cit. "otcem mnohých národů" ( Ř 4:18)

Kdo dává spravedlnost bezbožnému? Přeci Bůh. Ale je zde podmínka. Musíme věřit, že Ježíš vzal na sebe naše hříchy a Bůh je na něm soudil a odsoudil. Tím nám otevřel prostor pro víru v Jeho zástupnou oběť. Tak dává bezbožnému Bůh spravedlnost. Vyžaduje se víra.

A Abraham jí měl. Měl jí ještě předtím, než byla v té věci uzavřena smlouva. Jak víme, smlouva byla uzavřena obřízkou Abrahama a všech mužů v jeho domě. V patnácté kapitole čteme jasně, cit.: Vyvedl ho ven (rozuměj Hospodin)  a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li
je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem."  Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (1 Moj.15:5-6)

Tady je krásný obraz a aplikace pro nás. Chceš-li získat duchovní dědictví v Kristu, musíš nejprve Bohu uvěřit. Uvěřit v toho, kterého Otec poslal, v Ježíše, jako svého Spasitele.  Pak dostaneš úžasné dědictví v duchovní oblasti, které se prolíná mocí Boží i do oblasti hmotné. Svět duchovní se demonstruje ve světě fyzickém.   A aby sis mohl duchovního dědictví, identity v Kristu, ale také působení Jeho moci v hmotném světě užívat naplno, pak musíš obřezat své srdce.

Jaké znaky májí vykazovat duchovní potomci praotce Abrahama? Je to ve čtvrté kapitole k Římanům. Uvedu jen
heslovitě: ¨

o  Uvěřil a měl naději tam, kde končil rozum (Ř 4:18)

o   Neochabl ve víře, když rozum mu říkal pravý opak (Ř 4:19)

o  Nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení (Ř 4:20)

o  Posílen vírou vzdával dál čest Bohu v pevné jistotě, že se stane (Ř 4:20)

o   Bůh má moc udělat to, co zaslíbil (Ř 4:21)

o  Víra v Boží moc je spravedlivá tedy správná (Ř 4:22)

To je něco úžasného! Nějak podobně bychom měli být "spravedliví" i my, potomci "otce všech věřících" ( Ř 4:16, cit. "  ....On je otcem nás všech,...." ). Protože křesťanstvu zhusta chybí hebrejské myšlení a je spoutáno myšlením řeckým. Je spoutáno viditelným světem a rozumem a pak, nevykazuje znaky "spravedlivých ve víře". Nejde teď o víru teologickou. Jde o víru v Boží moc, kterou Bůh i dnes vstupuje do našich
všedních dnů.

Ti, kdo věří, podobně jako Abraham, jsou považování za blázny a pomatence nejen světem, ale i spoluvěřícími.   Dovolím si ten biblický
výčet znaků víry, kterou měl Abraham, parafrázovat na nás. Na ty, kdo znají svět viditelný i neviditelný.

o   Věřím na zázraky (Ř 4:18)

o   Věřím, i když se ještě nestalo (Ř 4:19)

o   Nepochybuji o Božím slově (Ř 4:20)

o   Chválím a uctívám Boha, za to, co se stane (Ř 4:20)

o  Bůh má moc udělat to, co zaslíbil (Ř 4:21)

o   Věřit na zázraky je naprosto v pořádku a správné (Ř 4:22)

7. Utíkám se k Bohu

Na závěr přečtu z našeho úvodního textu z Jeremiáše čtvrté kapitoly, šestý až sedmý verš, cit. 

»Shromážděte se! Vejděme do opevněných měst.«  Vztyčte korouhev na Sijónu! Bez prodlení prchněte do bezpečí! Od severu přivedu zlo
a velikou zkázu.  Z houštiny vystoupil lev. Ničitel pronárodů vyrazil vpřed, vyšel ze svého místa, aby z tvé země učinil spoušť. ..... "

Izrael dostává moc dobrou radu. Je zde akutní nebezpečí napadení cizí mocností. Je potřeba se semknout, shromáždit se do opevněných měst. Je potřeba na Siónu, rozuměj v dnešním Jeruzalémě vztyčit bojovou zástavu. Text lze aplikovat na Církve Boží a také na místní sbory a společenství, které vytváří "ekklésii" tj. "shromáždění Božího lidu". Tady se už nemluví o jednotlivcích a jejich vztahu s Bohem, ale o shromáždění
Božího lidu. Ten se skládá z jednotlivců, kteří již osobní vztah s Bohem mají, už ví, o jak důležitý prvek v životě křesťana jde. Teď je potřeba vyjádřit jednotu v boji proti Nepříteli, protože z "houštiny vystoupil lev" . Pokud jednotlivec má vztah s Bohem podle Jeho představ, tak se jednota vytváří
automaticky, bez námahy, bez zábran a s radostí. Patřím do společenství zachráněných a ono je chráněno Bohem.

Sjednocuje nás Kristus, jenž je hlavou Církve Boží. V Něm je naše jednota. Jaká korouhev má být vztyčena na Siónu? Přečtěme si Př. 2: 3-4 Kral. př. "  Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce
jeho sladké jest ústům mým. Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně"

Tady jsou čtyři věci, které se týkají jak jednotlivce, tak i Církve jaké Nevěsty milého, Ženicha, tedy Pána Ježíše. 

1) Pán Ježíš je naprostá jednička. Nikdo jiný milou v duchovní oblasti života nezajímá než ON. Nikdo mě v duchovní oblasti nezajímá víc než Pán Ježíš  

2) Nevěsta touží být se svým Spasitelem a Pánem. Je plná dychtivé touhy být pořád se svým Milým.

3) To, co milé Milý dává, je to nejlepší, to nejsladší. 

 4)  Bojovou zástavou Milého je láska k milé, k "ekklésii", tedy ke "shromáždění Božího lidu"

Lev, který si dovolil vystoupit proti stvoření a které svedl na svou stranu, byl naším Milým, Ježíšem Kristem, "na hlavu" poražen na Golgotě. Jeho bojovou zástavou byla a je Boží láska ke každému, kdo zde sedíme či posloucháme záznam. Náš život je spolu s Kristem skryt v Bohu. Duchovně jsme posazeni v chráněném městě, u svého Pána, kterým je golgotský Vítěz.

Je potřeba zůstávat u Něj, objevit krásu osobního vztahu s Bohem, ale i krásu shromáždění Božího lidu pod praporem Boha nebes a země, která nese nápis " Pán zná ty, kdo jsou jeho" . To je citát z druhé epištoly Timoteovi. Text verše má pokračování. Nesmíme se soustředit jen na jeho polovinu. Přečtu celý verš, který je pro nás závěrečnou výzvou:

"Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis `Pán zná ty, kdo jsou jeho´ a `ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno
Páně´" (2 Tim. 2:19)

Amen