Dílo víry, námaha lásky a vytrvalosti naděje

Dílo víry, námahy lásky a vytrvalosti naděje

1 Tess. 1:1 – 3  „ Pavel, Silvanus a Timoteus církvi Tesalonických v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost a pokoj vám.  Neustále za vás všechny děkujeme Bohu a vždycky vás zmiňujeme ve svých modlitbách. Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu“

1. Úvod

Ap.Pavel se za věřící v Tesalonice cítil odpovědný. Sbor vznik díky jeho misii a těch, kdo s ním byli v teamu. V tomto případě Timoteus a Sílas ( Silvanus) . Díky protivenství od Židů musel sbor opustit a teď má starost jak si stojí ve víře.  Nejen do Tesaloniky, ale i  dalším sborům, píše dopisy ( epištoly) ve kterých vyjadřuje svůj vztah k nim a nabádá co mají a jak dělat, povzbuzuje, ale i napomíná

Timoteus mu do Korintu přinesl velmi dobré zprávy o jejich víře. Pavel pak píše tento dopis do Tesaloniky, aby je povzbudil a hned ve druhém verši  „ ¹⁾děkuje za všechny a ²⁾neustále  na ně pamatuje ( zmiňuje se o nich ) ve svých modlitbách“ 

2. Neustále , tedy za všech okolností

Apoštol nemluví k jednotlivcům a/nebo k jedné skupině lidí . Mluví ke sboru jako celku a když se pak zmiňuje o jejich práci, tak jí hodnotí z pohledu celého sboru. V něm má každý své místo a všichni dohromady vytváří celek se kterým má Pán své úmysly.

Všichni známe přísloví : „Bližší košile než kabát“. V tomto případě je košilí výraz „ za všech okolností“ a kabátem slovo „ neustále“ tzn. denně

Mohou nastat dvě okolnosti, které brání „ustavičnému“ modlení se za spoluvěřící ve sboru : 

1. Buď se sám dostanu do vleku nepříznivých životních okolností, budu si řešit své problémy a  ztratím chuť se modlit ještě za druhé
2. Nebo mě něco ten druhý provedl, nějak se mě dotkl apod. Já to neřeším a pak se za něj přestanu „ustavičně“ modlit, protože toho není jaksi hoden ….když je takovej !

Obojí je špatně . Pavel měl dost a dost protivenství od Židů i pohanů. Tvrdě se namáhal, aby šířil evangelium a kladl spolu z dalšími základy apoštolského učení, které je obsahem všech epištol v Novém Zákonu. Přesto píše, že se za ně „ ustavičně modlí“. Tím je pro nás příkladem . Modleme se jeden za druhého „ustavičně“, tedy za všech , i nepříznivých okolností

3. Co si Pavel, Silvanus a Timoteus připomínají ve svých modlitbách ?

1. skutky víry resp. účinnost jejich víry nebo činnou víru
2. práci lásky  ( námahu lásky Boží při šíření Božího král. na zemi )
3. vytrvalost naděje ( trpělivou naději, která se nezhroutí, když to dlouho trvá)

a to…. skrze našeho Pána Ježíše ( doslova cit. „v našem Pánu Ježíši Kristu“.) Připomínají si to před nebeským Otcem . Je to i logické. Ani jedna z těch skutečností by bez Krista prostě nebyla. Proto tam je uvedeno „v našem Pánu Ježíši Kristu“. Skrze Něj . To není fráze, ale důležitá okolnost

Nebeský Otec teď vidí, jak víra v Jeho Syna mění životy lidí a vrací je zpět k Němu. K tomu, kdo nás tak miluje, že neváhá vydat svého vlastního Syna na smrt, aby mohl tohle vidět. Aby nás mohl mít jako své milované děti. Po tomto toužil, doslova snil a teď vidí dílo svého Syna v praxi. Věřící ve sboru v Tesalonice dostávají od svého zakladatele toto vysvědčení : Mají účinnou víru, vědí, co je to námaha Boží lásky ve vztahu k druhým a mají pevnou naději v Kristu , která jim dává trpělivost a sílu jít dál

4. Víra

„ ….A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ ( Gal.2:20) . Pavlovi u Tesalonických nejde o vyznání víry, o to, čemu z Písma věří. Nejde mu o věrouku, ale o to, co  působí víra v živého Boha u jednotlivců a celého sboru . Z textu 1 kap. vyplývá, že jde o ¹⁾zvěstování evangelia a ²⁾odvrácení se od model, od pohanského způsobu života. Oni hlásali evangelium a odvrátili se od řecké mytologie k jednomu Bohu. To byla obrovská změna s tvrdými společenskými a rodinnými problémy a důsledky. A přesto vytrvali v novém způsobu života

POZN. Podle Sk.ap.17: 4 už mnoho Řeků ctilo jediného Boha  . Protože Pavel kázal evangelium v synagoze, šlo zřejmě o řecké konvertity k judaismu. Ti, když slyšeli evangelium, uvěřili a tvořili základ sboru v tesalonice

Když tam Pavel, se svými spolupracovníky byl, tak je jednotlivě ¹⁾napomínali ( jako otec své děti ) , ²⁾povzbuzovali a ³⁾zapřísahali….aby vedli život důstojný Boha. Neustále děkují Bohu, že od nich přijali slovo Boží zvěsti, cit. „  ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest „ Nezapomínejme, že Bible není román. Skrze Písmo k nám mluví sám Bůh a tak ho nezlehčujme ( postmoderním přístupem k němu)  

5. Láska

V řeckém originálu se nerozezná jaký druh lásky má Pavel má mysli. Může jít  o Boží lásku stejně jako o lásku mezi lidmi. Samozřejmě ne ve smyslu erotiky, ale přátelství.  Pavel myslí na lásku, která vyznačuje kvalitu vztahu založeného  na sebedarování . Nejlépe je to vyjádřeno ve chvále svaté lásky, v 1 Kor.13-té kapitole, kde je ukázaná láska jako lidské jednání a ne vzdychání a snění . Jde o skutky, které vyrůstají  ( mají  podtext) z  Boží lásky.

A to co vyrůstá z Boží lásky je vždy dobré i když se nemusí vždy potkat se souhlasem a/nebo s pochopením

Pavel vyzývá věřící ve Filipis slovy, na které bychom neměli nikdy zapomenout, cit. „Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení,  v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;  každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (Filipským 2:1-5)  

Boží láska je v našich srdcích rozlévá Duch svatý. Kdo není naplněn Duchem sv. , tak nemá dostatek lásky pro dobré vztahy mezi lidmi ve sboru, ale i k lidem ve světě.  Nemá ani tolik lásky, aby dokázal milovat svého Pána víc než své pohodlí, peníze a já nevím co ještě ! 

Láska k bližním se projevuje sebedarováním a vírou. Resp. nejprve je víra a pak z ní vyrůstá láska. Boží láska v praxi je láskou pracovitou, sebevydávající se druhým . Nelituje žádné námahy. V textu je použito řecké slovo, které označuje těžkou, fyzickou práci.

Ap.Pavel říká, že, cit.  „  Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium“  ( 1 Tess.2:9)

Přinesli do Tesaloniky zvěst evangelia, ale nebyli nikomu z nich na obtíž. Normálně pracovali, dokonce i v noci, aby měli prostředky na svou misii. Jestli jim pak někdo něco dá a/nebo je pozve na večeři, to je věc jiná. Oni byli zajištěni na své triko a přitom ještě zvěstovali evangelium a zakládali sbor. To je hodně těžká dřina ! O tom se dnešním „vymahačům Desátků“ v Církvi Boží ani nezdá. A přeci to šlo a jde. V mnohých sborech neúnavně pracují lidé, kteří mají svá zaměstnání a přitom ještě táhnou jeho aktivity. Je dost velká dřina. Trochu o tom něco vím ze své osobní zkušenosti . Navíc,  tato námaha je vždy ohrožována nezdarem

Připomeňme si proroka Izaiáše . V jedné písni o Hospodinově Služebníku, kde si pisatel ( mluvčí) , který je prototypem dnešního misionáře, naříká, cit. „……. "Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud." A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha“ (Iz.49: 4)  . Jedna a druhá strana téže mince. Někdy se zdá, že námaha vychází nadarmo, ale to neznamená, že s tím šlehnu ! Vždy je a bude nějaký výdělek u mého Boha. Vždy je něco pro mě připraveno i když se zdá, že práce lásky vyšla naprázdno

U Tesalonických tato námaha vyšla. Nebyla vynaložena nadarmo. Měla svůj krásný výsledek a Pavel se z toho raduje. Bodejť by ne ! Haleluja ! Sbor přežil první vlnu pronásledování, pohrdání od spoluobčanů a pak začal růst. K tomu je potřeba, aby vstoupila na scénu vytrvalá naděje

6. Naděje

Ř 8:24 „  Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? „

Tento verš se týká naší konečné spásy života věčného v nebi. Zatím ta budoucí existence není vidět. Jisté je, že již jsme spaseni a máme naději, že budeme navěky s Pánem v nové dimenzi bytí až si přijde pro svou Nevěstu, pro svou Církev.

Pak je k dispozici pohled na „vytrvalost naděje“ , kterou máme v našem současném životě. Tu prožíváme každý den

Vytrvalost, trpělivost patří k důležitým volním vlastnostem sportovců. Je vítaná u každého člověka. Horší je, když se od cíle ustoupí při prvních nezdarech. Takový člověk nikam nedojde, protože pořád začíná znovu a znovu. Na druhou stranu musí umět taky odhadnout své možnosti a  nervat se násilím do něčeho, co mu opravdu nejde a neztratit tak kus života bez valného výsledku.

Věřící lidé to mají dobře rozehrané. Cíl je zaručen a nemusíme se bát, že bychom se zaměřovali na něco neužitečného, něco, co nakonec po určitém čase opustíme a přesedláme jinam. Tohle Kristovcům nehrozí ani náhodou. Kdo z věřících by se chtěl zbavit Krista a všeho toho, co nám dnes dává, co s námi a skrze nás dělá, co s Ním můžeme denně prožívat ? Žádné Boží dítko tohle neopustí .

Žalmista v třicátém devátém žalmu klade otázku a hned dává odpověď : „ ¹⁾Jakou mám naději ? ²⁾Moje očekávání se upíná jen k tobě“  . Otázku zavěsí do časoprostoru a hned na ní odpovídá cit.

 „  Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.  Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě „ (Ž 39: 6 – 8 )

Naše naděje je spojena s Pánem Ježíšem. K Němu se upíná . Jestliže je golgotským Vítězem, pak i já vítězím v Něm nad všemi nepříznivými okolnostmi. Ony mě nezdrtí a neseberou naději, protože ta naděje je daná silou toho, ke komu jí upínáme. Tím je naše naděje vytrvalá a máme jí ve všem, co prožíváme. Jednoduše řečeno : Musíme se učit věřit v Boží moc !

Naší nadějí je Kristus jednající v mém životě tady a teď skrze Ducha sv. Naše očekávání se upíná jen k Pánu Ježíši, který nám dal svého Ducha, abychom poznávali Jeho moc, která není ukrácena ubíhajícím časem

7. Tři hvězdy ještě nezhasly

Existuje jedna klasická křesť. píseň, kde se zpívá : „Jsou tři hvězdy,které svítí, víra, láska, naděje „ . Pavel se o této trojici v naší epištole zmiňuje ještě jednou, cit.  „  Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ¹⁾ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu“ ( 1 Tes. 5: 5 – 8)

V tomto případě má Pavel na mysli „  den Páně“, proto „synové dne „  .   Jde o příchod Pána Ježíše pro Církev a vtržení věřících do nebe. Vzpomínám si, že existovala punková hudební skupina „ Synové Kunčic“. A jak dopadla ? Rozpadla se . Jak se říká : „Všechna sláva polní tráva „ !  Ale „synové dne“ nekončí a nikdy neskončí, protože jsou zakotveni ve věčnosti díky Kristu. Haleluja !  

Pavel užívá synonyma : „ noc – den“ , „ opilost – střízlivost“ . Jestliže věřící patří „dni“ pak nemají spát, bdít a mají být střízlivý. Bdění je obrazem křesťanské připravenosti ke všemu dobrému : Být střízlivý znamená umět rozpoznat naléhavost doby, ale i to, co udělat v konkrétní situaci.

Opakem střízlivosti je opilost. Pavel má na mysli hlubší skutečnost než jen morální ponaučení. Jde mu o křesťanský étos, životní styl zaměřený na konečný cíl – na poznání Boha jako svého nebeského Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista ( Jan 17 : 4 ) . Opilost je obrazem pro chování, kdy člověk neví, co dělá a mluví. Křesťan je v této věci střízlivý – poznává Boha a Jeho moc ve svém životě

¹⁾ „Ostatní“ ( 1 Tes.5: 6a ) jsou ti, kdo nepatří ke křesťanské víře resp. nejsou členové místního sboru ( 1 Tes.4: 13 ) . Nevědí nic a/nebo ani vědět nechtějí o Pánu Ježíši, jeho příchodu . Jejich postoj k blahé zvěsti je nepřátelský a tím jsou mimo Boží spásu a kladou jiné důrazy než věřící. Např. aby se mohli veselit, tak k tomu potřebují jistou dávku alkoholu. Anebo, když někdo z nich zemře truchlí ( 1 Tes.4: 13 ), protože nemají žádnou naději v odmítnutém Kristu ! Věřící nejsou z kamene, ale jejich slzy jsou slzy naděje na shledání v nebi

Život odpovídající realitě „dne“ je v podstatě duchovním  zápasem s tělesností . Proto apoštol nabádá tesalonické , cit. „ oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu“

Z víry v Ježíše jako Spasitele vyplývá Boží láska. Nelze mít v srdci Boží lásku bez znovuzrození, protože ona je rozlita v nás skrze Ducha sv. Ducha Kristova ( Svatého) má v sobě jen ten, kdo uvěřil. Proto „víra a láska“ je chráněna jedním kusem výzbroje, pancířem . Tato, nedílně spjatá dvojice, dává zrod naději,  jejímž cílem je konečná spása a přechod do reality nebe a Boží přítomnosti

Nejde jen o nebe, ale i každodenní zkušenost . Naše víra a láska jsou základním kamenem, že naděje na to či ono se stane zásahem Boží moci skutečností ! Jde o to být  věrný svému Pánu . Pavel jim ve čtvrté kapitole připomíná „ žijte tak, abyste se líbili Bohu“ . Nejen v oblasti etiky a morálky, ale také ve víře v Jeho moc a dobrotu

Tím bych zakončil : Žijme tak, abychom se líbili Pánu . Mějme jako Tesaloničtí činnou a účinnou víru : Pracujme na díle Páně ne z povinnosti, ale proto, že máme v srdci Boží lásku a mějme vytrvalou naději, že sláva Boží bude zjevená i skrze naší maličkost.

Jsi ten,  kdo patří „dni“ a ne „noci“ . Uvědom si, že jsi reprezentantem  Krista na zemi  a máš víru, lásku i naději, které jsou tak pevné, jak je mocný a silný náš Pán.

Očekáváme od spasení víc než odpočinutí v nebeské slávě od všeho trápení a lopocení zde na zemi. Očekáváme v trpělivé naději, že Bůh bude skrze nás jednat, že budeme svým bližním pomáhat účinnou modlitbou, svědectvím evangelia a tak je přivádět do Božího království

    Amen