V polích u Lozic

V polích u Lozic

V pondělí jsem otevřel TV Noe a tam vysílali záznam z charismatické konference ŘKC Brno 2015. Shlédl jsem příspěvek, spíše svědectví, dnes kazatele sboru CASD Plzeň, Václava Vondráška. Vyprávěl jak po vysoké škole nastoupil na své první kazatelské místo v Luži. Natolik mě to zaujalo, že vám to trochu převyprávím.

Mladý, plný elánu a s myšlenkami jak vše vylepší a postupně změní podle svých představ, nastoupil do sboru jako kazatel. Ten rok měl místní sbor stoleté výročí. Jejich místnost s 60-ti židlemi by nestačila. Měli přijet bývalí členové a jejich rodiny. Takže sehnal pronájem v evangelickém kostele v Lozicích. To je vesnice hned vedle Luže. Já to tam dobře znám, pár let jsem tam jezdil dělat něco kolem ekologie v místní zemědělské společnosti.

Kostel nemá WC. Jeden záchod byl v sousední faře. Mladý kazatel si myslel, že to bude stačit, ale ostatní ho vyvedli z omylu. Tak šel na obec v Lozicích a domluvil tři mobilní WC s tím, že to bude zadarmo. Podmínkou bylo, že je musí vrátit vyčištěné a suché.  Akce proběhla ke spokojenosti všech, do kostela s 200 místy se vešli a návštěvníci odjeli spokojeni domů. Místní zůstali a museli večer kostel a všechno uklidit. Kazatel rozděloval úkoly, tam sundat číslo 100, ten zas měl zametat venku, další uvnitř a pak ještě vytřít podlahu……prostě šlo to jako na drátkách.

Nakonec došlo i na WC. Bylo mu to nepříjemné říci někomu ze spoluvěřících, tak se nabídl, že to vyveze osobně. Měl Š 105 a přívěsný vozík, na kterém byl sud, do kterého slili všechen obsah záchodů. Záchody vypláchly, vyčistili a pak vrátili obci. Kazatel statečně vyrazil z Lozic do polí a opatrně jel s nákladem, že to ekologicky vyleje někde na půdu. Našel vhodné místo a snažil se dotáhnout sud k okraji vozíku, aby ho tam převrhl a nákladu se zbavil. Jenže jak s tím komíhal sem a tam, náklad se rozhoupal a milého nadějného kazatele polil od prsou až po boty. Teď tam v polích, v podvečer stál, politý smrdutým materiálem, který tam zanechali jeho bratři a sestry. Koukal do sudu jak tam plavou ty „lodičky“

Nejprve byl naštvaný. Dokonce si nepěkně ulevil. Nikde nikdo nebyl, tak si to mohl dovolit. Koukal nahoru a  „bouchly v něm saze“. Do nebe směřovala výčitka:  „Bože, tohle jsem si za všechnu snahu zasloužil?“. A Bůh se ho dotkl. Duch sv. mu dal odpověď, která mu vyvstala v mysli, cit. :“ Pokud nejsi ochotný po svých ovečkách vyvážet záchody, pak nemáš právo, abys jim kázal Boží slovo“

Říkal: „Byl jsem tam já, hnusný sud a Bůh“. Potkal se s Ježíšem na místě, kde to nečekal, neplánoval a ani nechtěl.Pojďme se na některé myšlenky, které tam byly řečeny, podívat s tím, že je rozšířím tak, jak jeho příběh oslovil mě

1. Setkání na Golgotě

První co mi vyvstalo na mysl, když jsem tohle kázání začal psát, byla událost Ježíšova ukřižování. Tam byly kříže tři. Uprostřed Ježíš a ze stran dva zločinci, kteří byli potrestáni za své špatné skutky ukřižováním. Přečtěme si, cit.  

„Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Tu ho ten druhý okřikl: "Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu.  A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal." A řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." ( Lk 23:39-43)

Zločinci se setkali s Ježíšem v té nejhorší možné chvíli. Kdy, stejně jako on, jsou na kříži. Končetiny mají přibité hřeby na trámy a čeká je krutá, bolestivá a dlouho trvající smrt. Někdy ukřižovaní trpěli až tři dny než se nenadechli naposled. Setkání, které nečekali, neplánovali a nechtěli!

Přesto toho jeden za zločinců využil ke své spáse. První se rouhá a druhý ho okřikuje, aby se bál Boha a neposmíval se tomu, kdo trpí stejně jako oni. Trpí proto, že Ježíše, duchovní představitele Izraele nepřijali jako Mesiáše. Vydali Ho do rukou Římanů, aby na něm byl vykonán hrdelní trest. Bylo zvykem, že místodržitel na svátek Pascha (Velikonoce) propouštěl zástupu lidí shromážděných ke svátku jednoho zločince.

Pilát chtěl dát milost Ježíši, ale Židé trvali na tom, aby ukřižoval Ježíše a propustil skutečného zločince, Barabáše. Evangelista Lukáš k tomu říká, cit. „ „  Ale oni na něm s velkým křikem vymáhali, aby ho dal ukřižovat; a jejich křik se stále stupňoval“  (Lk 23:23)

Oba zločinci na kříži to zřejmě všechno viděli a měli dost informací na to, aby jeden z nich, rozpoznal v Ježíši pravého Mesiáše. Z jeho mluvení a chování. On měl jistou úctu před Bohem, i když jeho skutky byly špatné.

Setkání, které nečekal, neplánoval a ani ho nechtěl, mu posloužilo k tomu, aby dostal zaslíbení od Ježíše, že ještě ten den budou spolu v ráji. Situace na kříži, všechno co slyšel, viděl a zažil s Ježíšem, ho vedlo k poddání se Bohu a ke spasení. Ten lotr uvěřil v Ježíše jako Mesiáše, Spasitele v té nejnemožnější situaci jakou si umíme představit.

Někdy se stane, že nás Pán Ježíš překvapí na místě nebo v situaci o které jsme si předem vůbec nemysleli, že nás nějak osloví. Duch sv. umí využít takových chvil a může k nám překvapivě promluvit. V našem příběhu promluvil ke kazateli v tak absurdní situaci jako je likvidace výkalů svých bratří a sester, ve chvíli, kdy je sám znečištěn

2. Umývání nohou

Přečtěme si pasáž z evangelia Janova, cit.

„Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.  Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,  Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,  odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán“. (Jan 13:1-5)

Umývání nohou hostovi byl vítaný projev pohostinnosti. Na Středním východě, lidé nosili otevřené sandály, chodili po vysušené půdě a putovali pěšky po prašných cestách. Bylo zvykem, že domácí poskytl svému hostu potřebné nádoby s vodou a návštěvníci si umyli nohy sami. (Sd 19:21). Zámožnější hostitel dal obvykle pokyn, aby hostu umyl nohy otrok. Tato práce se považovala za podřadnou. Jestliže hostitel nebo hostitelka umyli návštěvníkovi nohy sami, byl to z jejich strany mimořádný projev pokory a láskyplné pozornosti k hostům.

Některé církve mají takový zvyk, že si na „Zelený čtvrtek“ myjí navzájem nohy. Je to na znamení pokory a úcty jeden k druhému. Jde o symbolický akt, takový „signál do nebe“, že se neváhají jeden před druhým sklonit a posloužit mu umytím nohou. To víte, že si je každý doma před shromážděním vydrhne do běla a vezme si čisté, v nejlepším případě, úplně nové ponožky. Alespoň já bych to tak udělal

V našem případě pozval Ježíš své učedníky na večeři (Lk 22:8-16). Je tou poslední, kterou spolu budou mít. Teď se na sebe učedníci dívají a čekají, kdo se ujme role toho, kdo bude mýt ostatním zaprášené nohy. Umíme si to představit: „Petr kouká na Jakuba, snad by to mohl být on. Nebo snad Jan, nejmladší, tak ať kmitá. Tady jsou moje nohy. Zaprášené od celodenního chození“. Najednou vstane od stolu Mistr a začne jim umývat nohy on sám.

Jak tam ten kazatel stál v těch polích, špinavý od zapáchajícího obsahu sudu, ve chvíli, kdy mu bylo odporné se začít čistit od výkalů, uviděl ten příběh úplně jinak. Ježíš cit. „…….vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel“. Ujímá se role hostitele a myje jim znečištěné nohy. Ten, kdo dostal od nebeského Otce „všecko do rukou“ se sklání k těm, které miluje Boží láskou. Vyšel od Boha, a proto v Něm Boží láska přebývá.

Situace má svou duchovní, nadčasovou rovinu. Vyděšený Petr se ohrazuje, že mu přeci nebude Mistr mýt nohy. To si je raději umyje sám, cit. „ Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."  Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!" Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. ………..." (Jan 13:8-10a). Četl jsem kázání Davida Wilkersona, který k našemu textu uvádí, cit.

„ Ježíš v podstatě říká: „Vaše srdce a ruce jsou čisté, ale vaše nohy ne. Zašpinily se při vašem každodenním chození se Mnou. Nepotřebujete umýt celé své tělo - jen nohy." Špína, kterou zde Ježíš zmiňuje, nemá nic společného s přirozenou špínou. Celé je to o hříchu - našich   přestoupeních a pádech, o našem vydávání se pokušením. A nezáleží na tom, jak zaprášené a špinavé byly cesty ve starověkém Jeruzalémě, žádný věk nebyl nikdy tak špinavý, jako ten náš!“

Pán Ježíš nám, obrazně řečeno „ umývá nohy“. Vírou v Krista jsme spasenými a čistými v Božích očích. Krev Ježíše Krista očišťuje od každého hříchu.

Ale stává se, že se tu a tam ušpiníme něčím, co se jmenuje „hřích“. Něco jsme udělali, něco řekli nebo si něco myslíme, co není v souladu se zjevenou Boží vůlí. Uděláme něco, co Pánu ale vůbec nelíbí. Pak přichází ten, jemuž „Otec všecko dal“ a myje nám nohy. Nemusíme znovu uvěřit, protože jsme už Pána přijali jako svého Vykupitele. Když si občas „modlitbu hříšníka“ zopakujeme, spolu s těmi, kdo vírou přijímají Ježíše jako svého Spasitele, nikomu to neuškodí. U již znovuzrozených lidí nejde o znovu uvěření. Jde o výraz pokory a obnovu vztahu se svým Pánem.

Ve světě, v morálně společenském systému, ve kterém žijeme, je hřích často oslavován. Zejména v oblasti lidské, nevázané sexuality. Opěvuje se v megahitech, adoruje se na každém kroku, kam se podíváme. Jestliže Ti bude hřích, ať už jakýkoli, odporný jak tomu kazateli obsah žumpy na kterou se díval a jehož obsahem byl znečištěn, tak je tvoje srdce na správném místě.   

Sedmá kapitola k Římanům se zabývá rolí Mojžíšovského zákona v poznávání toho, co je hřích nebo co hříchem není. Apoštol, připouští, že někdy dělá špatné věci, že někdy udělá něco, co nechce, ale svod ho přemůže. Současně, jedním dechem také říká, že to, co udělal, NENÁVIDÍ. Ví, že mu je jeho skutek odporný, protože každý hřích je odporný Bohu. Je to v tomto verši, cit. „ Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“ (Ř 7:15)

V šesté kapitole Pavel nabádá k tomu, aby křesťané nebrali hřích na lehkou váhu. Aby si ho nezlehčovali. Jsou spaseni z milosti a na soud nepřijdou, ale to neznamená, že budou vesele a bez skrupulí hřešit. Apoštol Pavel nás v této oblasti jasně vyzývá, cit.

„Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! „  (Ř 6:12-15)

Naše postoje a jednání neurčuje hřích. Tělo nemá ovládat duši a ducha křesťana. Má to být obráceně. Duch sv. nás vede k jinému myšlení, než vede satanský duch lidi, kteří jsou ve vzpouře proti Bohu. Ze všeho, co jsem řekl, a co jsme si četli v Božím slově, vyplývá jediné. Na otázku : Máme snad hřešit? Je jediná odpověď: Ne!

A tohle si kazatel toho podvečera v polích u Lozic jasně uvědomil. Tak jak ti je odporný obsah toho sudu, tak je Bohu odporný tvůj hřích.

3. Ježíš zemřel za naše hříchy   

1 Kor. 15: 1-3 „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem“

Co to s námi dělá? Mluvíme o tom, zpíváme o tom a možná pro někoho z nás je to už fráze, na kterou jsme si dávno zvykly. Pravdivá, ale fráze.

Jestliže zůstaneme u našeho příběhu, tak se Ježíš nechal v těch našich výkalech doslova utopit. Hrozná představa. Pán Ježíš šel tak daleko. Nejen, že by se nechal obsahem sudu potřísnit, jak ten kazatel. Ten stál nad sudem a říkal si: „ Pane, Ty jsi šel tak daleko, že moje hříchy Tě zabily“.

Ježíše na kříži, pro naše hříchy, Bůh opustil. Nechal ho v tom samotného. Síla Ducha sv. a Boží láska způsobila, že Ježíš dílo spásy dokonal. Udržel svatost Božího Beránka až do úplného konce. I v této chvíli si můžeme, tak nějak více než obvykle uvědomit, že Ježíš zemřel za moje hříchy. Za to, co mu je odporného a hnusného.

Jsme očištěni krví Beránka od hříchu. V síle Duch sv. je potřeba říci hříchům NE! Opustit tenký led a držet se Krista.

Náš hřích kazí vztah s Pánem. Když se modlím, tak vyznám Bohu hříchy, které jsem ten den udělal a přijmu od Něj odpuštění pro Kristovu dokonalou oběť na kříži (1 Jan 1:6-9)

Vzápětí řeknu, že nechci hřešit. Nechci zlehčovat nikdy nekončící Boží Milost tím, že budu hřešit. Oslovím Ducha sv. a řeknu Mu, ať mě posvěcuje a uvádí do svatosti. Nechci, aby mezi mým Pánem a mnou byla překážka – moje hříchy!  K tomu nás vyzývá Boží slovo. Znovu se vracím do šesté kapitoly epištoly k Římanům, cit. „Máme snad hřešit, „ protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! „  (Ř 6:12-15).

Ve čtyřicátém Žalmu král David zpívá, cit. „  Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet  a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina“ (Ž 40:2-4)

Tady krásně vidíme, že si král David uvědomoval hloubku hříchu ve svém životě. Když už ho hřích ovládl a propadal se do jeho bahna dál a dál, tak právě v té chvíli všechnu naději skládá v Hospodinu. Obnovou našeho duchovního stavu nás Bůh postaví na skálu. Získáme opět pevnou půdu pod nohama. Zastaví se odklon od Boha a s pomocí Ducha svatého změníme svůj život. Výsledkem je, že když to uvidí lidi kolem nás, dostanou chuť taky doufat v Ježíše, taky ho následovat, protože se topí v bahně možná ještě víc, než jsme se topili my.

4. Sebeobětování se pro druhé

Fil. 2:6 „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,“

To, co nám brání, abychom sloužili Bohu, je, že si říkáme: „ Ať to dělá někdo jiný. Tady u toho je mě škoda. Já si, Pane, počkám na to, kde mě bude víc vidět. „ Pokud je moje hodnota dána vděčností, že se Ježíš nechal utopit ve výkalech mých hříchů, potom s mým postavením v Kristu nemůže hnout to, co dělám nebo nedělám. To, co si kdo o mě myslí, nebo nemyslí. Nebude mi vadit, když budu sloužit ostatním. Ježíš dokázal vzkřísit mrtvé k životu, ale také vzít do rukou umyvadlo s ručníkem, sklonit se k nohám učedníků a umýt je.   

Ježíš byl roven Bohu, protože je Božím Synem, který přijal na sebe lidské tělo a tím se stal Synem člověka – vtěleným Bohem na zemi. Přesto Ježíš na své rovnosti s Bohem nelpěl a dokázal sám zmařit svůj život pro náš hřích a naše hříchy.

Text v epištole Filipským pokračuje, cit.“ nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, (Fil. 2:7-9)

Otec Ježíše nikdy neopustil. Ani na kříži ne. Není to přímo v Písmu napsáno. Vyplývá to z poznání osoby Boha jako takového. Ani Bůh na Syna nezapomněl a vzkřísil Ho z mrtvých. Z té žumpy Otec svého Syna vytáhne, očistí Ho a posadí po své pravici v nebesích. V proměněném lidství do obrazu Boha a v plné parádě uvádí zpět do nebe.

Bůh nezapomene ani na Tebe, když budeš zůstávat ve věcech nebeského Otce! Ježíš řekl, že máme nejprve hledat Boží království a ostatní věci nám budou přidány. Ten, kdo nestaví mezi Pána Ježíše a sebe překážky – tedy hřích – může daleko intenzivněji prožívat Jeho blízkost a doteky Boží lásky

Ten, kdo pochopil, co pro něj Ježíš udělal, je otevřený k oběti pro druhé. Je ochotný sloužit. Rád se účastní „ekklésie“ – shromáždění Božího lidu, kde je jeho Pán, společně s bratřími a sestrami uctíván, chválen, opěvován a vyvyšován. Vždyť vždycky jenom vracíme něco, co už jsme od Něj dostali.

Moje hodnota je daná krví Krista. Mým postavením v Kristu. Nežiju pro své tělo a duši, ale pro svého Pána. Měli bychom růst v sebeobětování se pro druhé bratry a sestry. Podobně, jako Pán Ježíš „zmařil sebe sama“ tzn., odhodil své EGO a obětoval se pro mě.

Zakončím citátem z proroka Izaiáše, první kapitoly, patnáctý až osmnáctý verš, který vystihuje, to co jsem dnes tady říkal, cit. „ Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. …… Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro…… Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna „. (Iz. 1: 15-18)

To, co zde Hospodin projednal s Izraelem, bylo naplněno v osobě a díle Ježíše Krista. Bůh, který je svatý, spravedlivý, se na nás dívá skrze clonu Ježíšově krve a ta způsobuje, že pro Jeho oběť na kříži, nás Bůh vidí v Kristu svaté a čisté.

Naplňujme tuto skutečnost v našem životě v síle a moci Ducha svatého. Ať je u nás v souladu pravda na nebi se skutečností na zemi.

Amen