Temnota před světlem

Temnota před světlem

Izajáš 9:1-3  "Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu.  "

Dnes se na známý vánoční text podíváme obráceně. Co bylo předtím, než přišlo pravé světlo na svět - Ježíš Kristus. Až budu mluvit příště, tak to obrátíme a podíváme se na světlo v temnotě

1. Jako v den Midjánu

Tento citát z třetího verše našeho úvodního čtení nás vrací do knihy Soudců, sedmé kapitoly. Tam se rozehrává děj, který je z hlediska vojenské strategie naprostým šílenstvím.  Bylo to v době soudců, tedy po obsazení Zaslíbené země do doby prvního izraelského krále Saule. V době ohrožení povstávali významní jedinci z různých Jákobových kmenů, kteří se postavili do role vůdce a společně, s dalšími muži bojovali proti nepříteli, který je napadl. Období soudců začíná vstupem Jozua a Božího lidu do Zaslíbené země kolem roku 1250 - 1225 př.
Kr. a končí zvolením Saule za krále Izraele kolem roku 1025 př. Kr. Bylo to období poměrného klidu, kdy Palestinu neohrožovaly velké říše, ale spíše boje se sousedními národy.

Soudcové byli vybraní nebo povolaní zástupci lidu.  Původně šlo o kněží, kteří vynášeli "oraculum". To
je latinské slovo, které se překládá jako "věštba". V biblickém pojetí nejde přímo o věštbu, ale spíše o radu, která je v souladu s Bohem a Jeho vůlí. Prvním, kdo takou roli zastával, byl Mojžíš.

"Nazítří se Mojžíš posadil, aby soudil lid. Lid musel stát před Mojžíšem od rána do večera"  (Ex. 18:13)

Zhusta šlo o rady ve sporných otázkách. Později se soudci stávali ti nejuznávanější ze starších lidu, náčelníci kmenů a váleční vůdci. Šlo o funkci podobnou roli krále

Izaiáš ve svém proroctví o "světle v temnotách" připomíná "den Midjánu".  Soudce Gedeon byl Hospodinem povolán a zmocněn, aby zarazil útoky Midjánců a osvobodil Izrael od jejich útlaku. Před finálním střetem Hospodin zredukoval počty izraelských bojovníků. Jozue zavelel: " Kdo se třese strachy a bojí nastávající bitvy, ....hybaj domů! 22 tisíc bojovníků se sebralo a šlo pryč. Zbylo 10 tisíc. Proběhla další selekce a Gedeonovi zbylo 300 mužů.  Z původních 37. 000 redukce na 300! To byl ten správný počet pro to, aby Hospodin mohl bojovat za ně. Všude kolem "temnota", před nimi boj, který z hlediska lidského rozumu nemohli vyhrát. A pak se objevilo "světlo v temnotě". Hospodin vzal situaci do svých rukou a zasáhl v midjánském ležení , cit.

"Zatímco tři sta mužů troubilo na polnice, Hospodin obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému; tábor se dal na útěk....." (Sd. 7:22)

Den Midjánu je den zázračné pomoci z Boží strany ! Haleluja! To, co je proti rozumu, se stane zásahem Boží moci. Boží milost není statická veličina. Milost se vždy projevuje mocí, Boží silou. se projevuje Boží mocí.  V " den Midjánu" se to vymyká řeckému myšlení z rukou  a přimyká se to k myšlení hebrejskému. To lze velmi stručně charakterizovat slovy Milana Balabána ( český evangelický teolog)  takto: "Moje slova utváří mou Budoucnost, přičemž tou budoucností s velkým "B" je Bůh". Nejlépe je vyhlašovat přímo Boží slovo, k němuž se pak Bůh přiznává svou silou.

2. Šíření radosti

Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost

Zatím co v prvním verši jde jen o vyvolený národ Izrael, v druhém verši ( podle výkladu Karmelitánského nakladatelství) je tzv. "různočtení". Původní text není přímočarý a je možné verš číst také takto: " Rozmnožil jsi (pro)národ, rozhojnil jsi mu radost" .  Tady jde jak o vyvolený národ Izrael, tak i o národy obecně. Více radosti je zaslíbeno všem lidem na světě. Nejen Izraeli.

"Lidem" ve verši prvním jsou označeni jednak izraelité, kteří byli zajati po Asyrské okupaci a také ti, kdo zůstali v Zaslíbené zemi. Někteří ze zajatců byli záměrně Asyřany oslepování. I Bible tuto krutou praxi zmiňuje, cit. "  Sidkijášovy syny před jeho očima popravili; Sidkijáše oslepil a spoutal ho bronzovými řetězy a odvedl ho do Babylóna." (2 Kr.25:7) .

Znovu cituji první verš našeho dnešního textu: "Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo" Nešlo jen o zohavené zajatce. Izraelci, kteří zůstali ve své zemi, se ocitli v "temnotě" nejistoty, bídy, neustálého nebezpečí ztráty života. Obojí, ať už zajatci deportovaní do cizí země, nebo ti, kdo zůstali v Zaslíbené zemi, se ocitli v " zemi šeré smrti". Z duchovního hlediska se ocitli se na v duchovní temnotě se všemi neblahými důsledky. Ta tam byl relativní klid za doby soudců.  V našem úvodním textu jsme v době cca. 733 - 701 před Kr. Podívejme se na to, co se dělo na Předním Východě.

Ještě musím připomenout, že Judská říše byla po smrti krále Šalamouna v roce 932 př. Kr. rozdělena na Severní Izrael a Judsko. Pokolení Juda si zachovalo Davidovskou dynastii, Jeruzalém, chrám a kult. Ostatní kmeny měli svatyně v Betelu a Danu. Jen část pokolení Benjamin patřila do Judska.

Stalo se, že bezbožný judský král Achas ( 11. Judský král) povolal na pomoc asyrského Tiglat-pilesara, cit. ".....  s prosbou: "Jsem tvůj otrok a tvůj syn. Vytáhni a vysvoboď mě ze spárů krále aramejského a ze spárů krále izraelského, kteří proti mně povstali.". To jsou hrozná slova! Asyrský král mu přišel na pomoc, ale za jakou cenu!

Podle druhé knihy Paralipomenon víme, že Tiglat-pileser krále Achaze sužoval, cit. "  přitáhl k němu Tiglat-pileser, král asyrský, ale jeho moc neupevnil, jen ho sužoval. Ačkoliv Achaz vydrancoval Hospodinův dům i dům královský a domy velmožů a dal všechno asyrskému králi, nepomohlo mu to.  I v čase soužení se dále zpronevěřoval Hospodinu........" (2 Par.28:21-22)

Příliš veliká daň za takovou pomoc. Vidíme další z temnot v historii Božího lidu. Achaz byl tak daleko od Hospodina, že ani v době soužení nevolal k Bohu, ale pokračoval v jednání, které šlo proti Jeho autoritě a majestátu. Vydrancoval chrám i domy knížat a vše dal svému spojenci.  Podívejme se na Severní Izraelské království.  Duchovní stav lidu byl dlouhodobě velmi špatný.  Hned po úvodním proroctví o době, kdy lidem zasvítí světlo v naší deváté kapitole proroka Izaiáše, přichází výčet nepravostí izraelských kmenů jeden vůči druhému a útoků jiných národů na Izraelce. Vidíme další "temnotu" v životě Božího lidu. To nezůstalo bez následků

Příchod Asyřanů na území Palestiny se stalo osudným pro Severní království Izraele. V roce 722 př. Kr. dokončil Sargón dobývání Samaří a ukončil existenci tohoto království, které sdružovalo 10,5 Jákobových kmenů. Judské království trvalo dál.

Do doby, ve které zaznělo prorocké slovo o tom, že lidu "chodícímu v temnotách se zasvítí světlo", patří obléhání Jeruzaléma asyrským králem Sancheríbem roku 701 př. Kr. Další "temnota", která nestála za nic!

Jak vidíme, doba to byla zlá, vlivy velkých říši se přes Zaslíbenou zem přelévali sem a tam.  Jen tehdejší judský král Chizkiáš spoléhal na pomoc od Hospodina a také se mu jí dostalo. Vojsko, které oblehlo Jeruzalém, bylo stiženo morovou ranou, kdy zahynulo 185.000 mužů (2Kr 19,34). Asyrský král odtáhl z území Zaslíbené země.

3. Doložka klatby ke smlouvě

" Avšak lid se neobrátil k tomu, který ho bil, Hospodina zástupů se nedotazovali ( Iz.9:12)

Hospodin chtěl, aby se k Němu Izrael obrátil o pomoc v době, kdy na ně posílal nepřátelé, aby je plenili. Tady je zvláštní slovní spojení o tom, že se lid neobrátil k tomu, který je bil. Doslova to znamená, že jejich utrpení vypůsobil sám Hospodin s cílem, aby se konečně obrátili k Němu. Zdá se vám to divné? Musíme se na to dívat očima Starého zákona a vzít do úvahy dobu, ve které se to odehrávalo  

Součástí starozákonních smluv byla doložka klatby.  V podstatě to bylo tak, že Asýrie se stala doslova holí v Boží ruce, kterou poslal na "rouhavý národ" (Iz.10:6a). Žel, v tomto případě i proti svému, vyvolenému národu.

Nemohlo to dopadnout jinak. Asýrie vyhrávala, co mohla a její vladaři zpychli.  Neznali Hospodina a tak ani nepochopili, že jsou "nástrojem Jeho hněvu" vůči Izraeli za neustálé porušování smlouvy uzavřené mezi Bohem a vyvoleným národem pod horou Sinaj.

Asyřané si mysleli, že to jsou jejich bohové, kteří poráží bohy Samaří a Jeruzaléma. Považte, jak uvažovali, cit. "  cožpak s Jeruzalémem a jeho modlářskými stvůrami nenaložím, jako jsem naložil se Samařím a jeho bůžky?" ( Iz. 10:11). Jaképak modlářské stvůry byly v Jeruzalémském chrámu? Považovali Boha Izraele za nic! Za modlářskou stvůru. A to byl také jejich konec.

Asyřané žili v přesvědčení, že za jejich dobyvatelskými úspěchy stáli jejich bohové a jejich válečnické schopnosti. Izaiáš to jasně říká, co si asyrský král myslel,  cit. " Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí...."

Ne! Jen na Bohem určený čas se stala asyrská říše metlou, kterou bil neposlušný a odpadlý Izrael. Mělo to cíl: Aby se lid vrátil k Hospodinu a hledal u něj pomoc. Žel, v případě Severního království Izraelského se to nepodařilo.

U Judského království se to povedlo díky tomu, že král  Chizkijáš poslouchal rady proroka Izaiáše. V době útlaku se obrátil k Hospodinu jako svému Zastánci.  A Hospodin s Asyrskou říši náležitě zúčtoval. Její rouhavá slova o tom, že v Jeruzalémě jsou modlářské stvůry, rozuměj. že uctívání jediného Boha, Hospodina, je modlářstvím, nemohla zůstat z Boží strany bez odezvy.

Nebojme se podívat pravdě Božího slova do očí. Tyto starozákonní skutečnosti nijak neruší to, že Bůh je láska a že je dobrý. Bůh se nemění. I když si rozebíráme takovéto události, pořád je Bohem milujícím a přejícím dobro jak svému vyvolenému národu, tak i pohanským národům. 

Iz.10: 12  "Až Panovník přivede ke konci celé své dílo na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne: "Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, ....." . Dílo nápravy judejců se povedlo. Chizkijáš předložil kapitulační list v chrámu před Hospodina a vyprošoval pomoc. A lidem se zazářilo světlo.  Přišla úleva a vytrhnutí z tísně. Bylo to proto, že se Boží lid opět přimkl k Hospodinu a začal plnit své smluvní závazky. Smluvní doložku kletby už nebylo potřeba používat. Já se Bohu vůbec nedivím. 

Hospodin nemohl připustit, aby jeho jméno bylo porouháno a navždy znemožněno tím, že by jeho vyvolený lid, národ, přešel pod vládu jiných bohů a jiných vládců než je ON sám. Vsadil vše na jednu kartu, a když bylo potřeba a nešlo to po dobrém, tak to šlo po zlém.

4. Kletba jako součást starozákonní smlouvy mezi Bohem a Izraelem

Jsem vděčný mým duchovním otcům za to, jak jsem byl veden při výkladu Písem. Je potřeba správně rozdělovat slovo Pravdy. Samozřejmě, že si každý vykladač myslí, že on má ten správný výklad. Jedním z takových základních prvků výkladu Písem je teze, že nelze směšovat Izrael, Boží vyvolený národ s Církví Boží. S oběma skupinami Bůh jedná jinak, podle svých úradků a to je potřeba přijmout. Jakmile řeknu, že Církev je tzv. "duchovní Izrael", už to svádí ke směšování nemísitelného. To je, jako bychom chtěli spojit hlínu s ocelí. To prostě nejde. Kdo tohle nevidí, nebo nechce vidět, dojde dříve či později k některým mylným závěrům a obraz Boha bude zkreslen.

Musím přiznat, že jsem spolu s ostatními vykladači, nepochopil tuto věc: Jestliže říkáme, že Stará smlouva byla uzavřena s Izraelem, že mezi nimi byl smluvní vztah, pak k tomu musíme říci, že kletba spojená s nedodržováním smlouvy patří Izraeli a ne Církvi.   

Evangelikálové si myslí, že Bůh v této starozákonní praxi pokračuje i v době Nové smlouvy. Všechno rozdělují, to patří do té doby, to patří tomu a tomu. Tohle se Církve netýká, platilo to pro Izrael atd. A protože v Církvi, velmi záhy po jejím vzniku, začalo převládat řecké myšlení, tak se do oblasti nadpřirozených Božích zásahů do životů lidí dostal lidský rozum. Ten vyřadil tužbu po projevech Boží mocí tady a teď.

A z tohoto postoje vznikl názor, že Bůh sesílá nemoci na lidi, aby "někoho srovnal do latě". A zcela nekriticky se k tomu použijí citáty za Starého zákona, které byly určeny výlučně Izraeli jakožto smluvnímu partnerovi. Obecně se přijalo, že to patří k Božímu charakteru, bez ohledu na to, jaký "eión", rozuměj věk období jednání Boha s lidmi zrovna je. Takže se vezme 5 Moj. 28 kapitola, cit. " Jestliže nebudeš bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona, napsaná v této knize, a bát se toho slavného a hrozného jména Hospodina, svého Boha,

dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé". (5 Moj.28:57-58)  a řekne se, že to platí pro všechny věky a období trvání lidstva. 

Podívejme se, jak to vlastně bylo. Před svou smrtí svolal Mojžíš celý Izrael a připomíná jim, jak je Hospodin obdivuhodně vedl 40 let po poušti, když odešli z Egypta, z domu otrocké služby do svobody. A pak je nabádá, cit.

" Dbejte tedy na slova této smlouvy ........, kterou Hospodin, tvůj Bůh, s tebou dnes pod kletbou uzavírá:  že si z tebe dnes ustavuje svůj lid a chce ti být Bohem, jak k tobě mluvil a jak přísahal tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Avšak nejen s vámi uzavírám pod kletbou tuto smlouvu,  jak s tím, který tu dnes s námi stojí před Hospodinem, naším Bohem, tak s tím, který tu dnes s námi není" .  ( 5 Moj. 29:8-14)

Pak je zde jedna Boží vlastnost a tou je pravdivost, cit. "Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?" (4 Moj. 23:19) . To samé objevíme i v Novém zákonu, cit. 2 Tim. 2: 13 "Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe"

Bůh je ten, kdo drží slovo a plní smluvní závazky. Izrael byl ten, kdo smlouvu porušoval. Pokud se na události, o kterých jsem mluvil, podíváme správnýma očima, tak Bůh jen plnil to, k čemu ho zavazoval smluvní vztah. Kdyby Izrael Boha poslouchal resp. plnil smluvní závazky, bude to právě tento vyvolený národ Boží, který by ovládl Přední Východ a možná celý svět. A to by byla jiná vláda, protože Izraeli vládl jediný, pravý Bůh plný dobroty, lásky a milosrdenství

Daniel to ve své kajícné modlitbě definuje přesně, cit. "Celý Izrael přestoupil tvůj zákon a odchýlil se a neposlouchal tebe. Na nás je vylita kletba a zlořečení, jak je o tom psáno v zákoně Mojžíše, Božího služebníka, protože jsme proti tobě hřešili" (Daniel 9:11)  

Prozradím vám jedno tajemství: Bůh poslušnost a dodržování jeho slova nikdy nebude trestat ! Kdo má s Pánem osobní vztah založený na Boží lásce, tak bude stoupat vždycky výš a nikdy níž (5 Moj.
28:13)

Na závěr připomenu tři věci.

1. Bůh svou milost a slitování projevuje Boží mocí. Den Midjánu, který Gedeon se svými muži prožil, byl den Boží moci a vítězství. Když na Tebe přijde pocit úzkosti, strachu nebo čehokoli, co by Tě chtělo ochromit, vzpomeň si na "den Midjánu". Je to den vítězství Tvého Spasitele a Pána ve Tvé situaci, ve které se nacházíš.

2. Stará smlouva mezi Bohem a Izraelem obsahovala doložku kletby při jejím porušování. Kdyby Izrael plnil smluvní závazky, ovládl by celý Přední Východ a možná i celý svět Hospodin - jediný Bůh a naplnil by svět láskou a mírem. Protože se choval svévolně, dostal se do područí duchovní temnoty, která se tehdy zhmotňovala utrpením ve válečných vřavách, deportaci do cizí země a vazalstvím 

Třetí věc, kterou bychom si měli zapamatovat.

3. Když se tím "světlem v temnotách"  nestal Boží vyvolený lid, tak o 700 let později se tím "Světlem" stal Ježíš Nazaretský. V něm jsou naplněna všechna proroctví o novém životě. Ale o tom budu mluvit příště.

Dost bylo "temnoty"! Je na čase se otevřít Pánu Ježíši naplno. I pro nás se může stát adventní čas novým počátkem, kdy přehodnotím svůj život a ještě více se přimknu ke "světlu, které svítí v temnotách", cit. "  V něm (rozuměj v Ježíši) byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila" (Jan 1:4-5)

Amen