Rodová pouta

Rodová pouta

Minule Vládík mluvil o hříchu v životě křesťana a jak s ním naložit. Jak si nenechat zaplevelit mysl svazující mocí hříchů. Podle epištoly Galatským jsou "ovoce těla" naší neproměněné tělesnosti do obrazu Krista. Dnes bych chtěl promluvit něco o rodových poutech.  Jak již bylo minule naznačeno, někdy se stává, že začneme dělat a pak děláme věci stejně jako naši předkové. I ty, které nejsou v očích našeho Pána správné.

Dám příklad: Mám a rád používám půlměsícovou motyku, kterou dělal ještě můj děda, kovář, někdy před revolucí. Děda již 22 let nežije a tak budu muset jít za nějakým jiným šikovným kovářem, aby mi udělal kopii. Někdo může mít po babičce úžasný recept a dělá buchty stejně, jako je dělala babička. Takovéto a podobné věci klidně opakujme a předávejme dalším generacím.

To, o čem chci mluvit, se týká duchovní oblasti života. Tady jde o můj vztah s Bohem. Rodová pouta mají souvislost s "hříchy otců". To je biblický pojem, který se objevuje ve Staré smlouvě. Dnes se na něj podíváme podrobněji a na závěr budeme aplikovat Boží slova na současnost života víry.  Na více místech Bible jsou zaznamenány modlitby významných lidí, kterým o něco šlo. Podívejme se na Daniele. Budu citovat z Novotného slovníku: "Pocházel prý ze šlechtické rodiny z pokolení Judova [Dn  1,3-7]. R. 606 př. Kr. se dostal do zajetí babylonského, kde byl na rozkaz Nabuchodonozorův spolu s jinými mládenci vybrán, aby se vyškolil na státního úředníka v umění státnickém, řečnickém a ve vědách vůbec."  

Danielovi nebylo jedno v jakém stavu se, on, a další zajatí přesídlenci nachází. Svou věrnost Hospodinu mnohokrát prokázal. Bůh ho mimo jiné zachránil ze lví jámy. Dá se říci, že Daniel měl velmi intenzivní vztah s Bohem Izraele. A proto mu nebylo jedno, co se s vyvoleným národem stalo. V deváté kapitole je uvedena modlitba jejíž součástí je i toto, cit.

"Panovníku, slyš! Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, můj Bože! Vždyť tvé město i tvůj lid se nazývá tvým jménem." Ještě jsem rozmlouval a modlil se, vyznával hřích svůj i hřích Izraele, svého lidu, a předkládal Hospodinu, svému Bohu své prosby o smilování za svatou horu Boží,"

Podobně se zachoval i Ezdráš s Nehemjášem, když po návratu z babylonského zajetí obnovovali jeruzalémské hradby, cit. "Izraelovi potomci se oddělili ode všech cizinců. Stáli a vyznávali své hříchy i nepravosti svých otců."   (Neh.9:2)

Opět, šlo o vůdce lidu, kterým o něco důležitého šlo. Obnova jeruzalémského chrámu a hradeb hrála zásadní roli v rituálním životě Izraele. Takové postoje, pramenící z osobního vztahu s Bohem, ze snahy o svobodné uctívání svého Boha tak jak se patří, jsou Bohu milé.  Tito velikáni víry jsou příkladem pro všechny věky!

Pokud Ti půjde o věci svého nebeského Otce a o práci na Boží roli, pak budeš potřebovat úzký, osobní vztah s Pánem. A uděláš i věci, které bys dříve neudělal. Jen proto, aby se ukázala krása Boha ještě ve větším rozměru, který Tě uchvátí, stejně jako apoštola Pavla, který řekl: "  Nemyslím, že bych již byl u cíle.....; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš." (Fil.3:12). Až se Tě zmocní Kristus, nepůjde jen o teologii a náboženství. Dojde na proměnu mysli a tvého charakteru 

1. Bůh proměňuje náš charakter

 Jde o soubor podstatných, proměnných i neměnných rysů, které jsou určující. Charakterizují osobu nebo předmět a tím se od sebe lišíme. Nejsme prostě stejní. Zjednodušeně se dá říci, že jde o můj vztah k někomu nebo k něčemu! Např. k práci, k rodině, ke sboru nebo k Bohu. Charakter souvisí také s povahou člověka.Charakterová složka se podílí na chování a jednání jedince ve společenských vazbách, k ostatním lidem. Bezcharakterní člověk se řídí jen svým vlastním prospěchem.

Pokud máme nést Boží charakter, rozuměj "být k obrazu Boha", pak se musíme také nechat Bohem formovat, usměrňovat, vychovávat a vést Některé zaběhlé vzorce chování a myšlení jsme převzali od svých předků. Když přijde Duch svatý a chce nás nově formovat, tak se duše začne bránit asi takhle:      

 "Takoví byli moji předci, tak jsem byl vychován, takové je moje shromáždění, tak nás bratři zformovali. Co po mně chcete? Jak se mám změnit? Jsem prostě takový!

Tím, že žijeme poměrně zbožný život, nic nekončí. Bůh chce provést proměnu naší duše, proměnu našeho charakteru. Protože není násilník, vyžaduje naší spolupráci. Je zde jasná výzva, cit. " A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé". (Ř 12:2)

Vládík o tom několikrát mluvil v kázání. Jde o přijetí Božího slova, jeho čtení, poslouchání i hlasitého vyhlašování při komunikaci s Bohem. To postupně promění naší mysl a přeladí jí na Boží myšlení. Z filozofického pohledu jde o mix řeckého, rozumového myšlení a hebrejského, které počítá s proměňující silou slov.

 Cituji Milana Balabáma: "Víra není hebrejskému myšlení nějaké přesvědčení o něčem, třeba o Boží existenci, není to držení věroučných článků. Je to jistota (hebr.= "amana"), že Hospodinovo slovo otvírá cestu k budoucnosti, jsouc samo Budoucnost. Spolehnutí na tuto jistotu vybavuje člověka víry tak, že odolá tlakům zvnitra i zvenčí"...."

Když vyhlašujeme Boží slovo nahlas, tak nám otevírá cestu, ba co víc, je tou cestou, která nás přivede k budoucí proměně našeho křesťanského myšlení.

Možná znáte ten pocit, kdy ve svém jednání uvidíte jednání svých předků. Nechtěli jsme nikdy tací být a najednou děláme něco, o čem jsme byli přesvědčeni, že dělat nechceme, ale děláme. Předsevzetí se bortí jak domeček z karet. Přináší to smíšené pocity viny a současně bezmoci s tím něco dělat. Je to prostě hořký! Takový život nechutná. Proměna mysli v této oblasti se nedaří.

2. Hříchy otců

Před lety jsem tohle téma otevřel na jednom  křesťanském pobytu a vyvolalo to velký poprask mezi věřícími. Mnozí byli rozrušení a chodili se ptát vedoucího pobytu, jak to vlastně je se zástupným vyznáváním hříchů a že si nemůžou na žádný rodový hřích vzpomenout apod.

Ve Staré smlouvě jsou ukázány dva principy. Prvním principem je stíhání vin otců na potomcích a druhým je osobní zodpovědnost za svůj život s fatálními důsledky pro věčnost. Podívejme se na ten první princip.

 "   I řekl (Mojžíš): "Dovol mi spatřit tvou slávu!" Hospodin odpověděl: "Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji." (2 Moj. 33: 18 - 19) . Hospodin nezačíná zlobou a tresty. Zjevení Boží slávy je v prvé řadě zjevení Boží dobroty. Pak přišlo na setkání Mojžíše s Hospodinem, cit. 

" Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení." Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se"  (2 Moj.34: 6 - 8)

Tady je jasně zjevená Boží dobrota: Na tisíc milosrdenství pouze čtyři uskutečněná stíhání za viny otců na synech až po prapravnuky. Prosím vás, teď budu mluvit o Izraeli. Na něm si ukážeme oba způsoby jednání Boha s člověkem.

Podívejme se, co to udělalo s Izraelity v dlouhých generacích od zjevení Boží slávy Mojžíšovi . Přečtěme si Ezechiele osmnáctou kapitolu, první tři verše: " I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:  "Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«?  Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat."  (Ezechiel 18:1 - 3) 

Jedli jste někdy kyselé hrozny? Já jako dítě kolikrát. Už jsem se nemohl dočkat, kdy už konečně budou hrozny zralé. Zejména veltlínské zelené bylo zrádné. Ono vypadá dlouho stejně, takže nežloutne tak brzy a dá se v pohodě jíst i když jsou bobule zelené. Tak jsem nedočkavě skousl a hrůza - strašně trpká chuť. Ale ta se týkala jen mě. Já jsem si odpykal hnusnou chutí za svou chybu.  Izrael, za dlouhé generace, dospěl k nesprávnému výkladu Božího navštěvování soudem do třetího až čtvrtého pokolení. Teprve prorok Ezechiel přináší podrobnější výklad této zkušenosti. Tohle se netýká jen Izraele. Hřích bude vždycky hříchem, to je potřeba si uvědomit. Hřích vždy naruší vztah člověka s Bohem.

Tento princip byl v Izraeli zcela zřejmě chápán fatalisticky (osudově). Tak, že za hříchy otců budou synové a vnuci v podstatě zatraceni na věčnost. Proto Hospodin zjevil prorokovi slovo o tom, jak to mají chápat. Nemají úsloví o trnutí zubů synů při jezení kyselých hroznů používat, protože není pravdivé.

Text pokračuje v Ezechieli 18: 4, cit. "Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší"   Izraelci se tomu divili a říkali, cit. "Proč nepyká syn za otcovu nepravost?" Ezechiel jim na to říká : " .... Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za
nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi" (Ez.18:19 - 20). Já chápu slovo "zvůle" jako něco, co jde proti zjevené Boží vůli. V našem verši jde o nesprávné jednání a hřích.

Takže je to jasné! Spravedlivě se chovající otec - bude žít. Jeho syn "svévolník" - bude-li dělat zlé věci, zemře. Hříšný otec, zplodí syna a ten se od jeho hříchů oddělí. Nebude v nich pokračovat. Udělá dobře, protože pro nepravost svého otce nezemře, bude žít. Jeho otec zemře pro své nepravosti.

Rozumíte? Tady nejde o fatalismus a neměnný stav věcí. Hospodin po svém lidu chtěl, aby se synové zřekli zlých činů a myšlení svých otců. Aby se celým srdcem obrátili k Bohu a nežili svévolně. Synové tak nezatíží rodovou linii hříchem svévole a života po svém, bez ohledu co k tomu říká Zákon.  Synové se tím stávají dobrými otci, a kladou základy pro uvolnění Božího požehnání svým dětem, vnukům a pravnukům.

Nakonec Ezechiel celou záležitost uzavírá zjevením Boží vůle, a ta je jasná, cit.

"Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? "     (Ez.18: 23) 

Ezechiel nejde proti základnímu zjevení Boží slávy Mojžíšovi: Milosrdenství garantuje tisícům pokolení, viníka nenechá bez trestu, stíhá vinu otců na synech i vnucích do třetího a čtvrtého pokolení (2 Moj.34:6-8).

Všimněme si, že ve výroku v první knize Mojžíšově není vůbec řeč o smrti duše, kterou bychom mohli spojit s věčným zatracením. Bůh je dobrý a nelibuje si ve smrti svévolníka! Touží po tom, aby svévolník opustil své cesty a vrátil se k Hospodinu. V Novém zákoně máme stejný postoj, cituji apoštola Petra,

" Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání."  (2 Pt. 3:9). Bůh nikdy nepřál lidem smrt a věčné odloučení od svého Stvořitele.

 Stíhání za viny otců se v době Staré smlouvy projevovalo celkovým NEPOŽEHNÁNÍM. Nic moc se nedařilo. Někdy došlo i k přímému Božímu soudu, kdy prohrávali války s nepřáteli atp.   Znovu připomínám: Jsme u smluvního vztahu mezi Bohem a vyvoleným národem - Izraelem. Součástí smlouvy jsou i sankce za neplnění předmětu smlouvy. V tomhle případě za svévolný život.   

Institut stíhání vin otců sloužil k tomu, aby se Židé odvraceli od svých zlých cest. Vyznávali zástupně hříchy svých otců - tím je pojmenovali a řekli, že se od nich oddělují, dělat je nechtějí, pokračovat v nich nebudou a pak to skutečně tak dělali. Tím přišlo do jejich života požehnání a plná Boží přízeň. 

Aplikace učení o hříších otců na současnost

Poslouchat resp. milovat Boha je pro nás vždy přínosem a životním požehnáním! V Novozákonní době je za náš hřích dokonale zaplaceno krví Krista. Věříme na spasení z milosti vírou, bez skutků.  Ale Bohu jde v každé době také o budování charakteru, který má být proměňován mocí Ducha svatého. Máme nést život Ježíšův na svém těle. K tomu přečtu Pavlíkův překlad 2 Kor. 4: 9 - 10 , cit. "  jsme pronásledováni, ale ne opouštěni, sráženi, ale nehyneme; vždy na těle všude nosíme Ježíšovo umírání, aby na našem těle byl projeven i Ježíšův život "

Trochu nesrozumitelný verš, ale Pavlík má k tomu, že nosíme Ježíšovo umírání poznámku, že jde přesně o "umrtvenost" ve smyslu morálky. Jestliže Ježíš nezhřešil a zůstal svatým Božím Beránkem, pak Ho mám  ásledovat svou "umrtveností" vůči hříchu. Měl bych být pro hřích mrtvý. Hřích by si mě neměl vůbec používat, protože jemu jsem mrtvý. Tím je na nás vidět život Ježíšův, který byl svatý od okamžiku početí v těle matky Marie.

Jde také o to, nezlehčovat jednání a myšlení, které není v souladu s Boží vůlí. Korintští měli velké problémy v oblasti morálky. A přesto se dokázali chlubit svými duchovními dary. Pavel je nabádá, aby následovali jeho příkladu a nesli charakter Ježíšova života na svém těle

Bůh má naději pro řešení problémů, které jsme si nastřádali. V průběhu let v nás může zatuhnout něco, co brání bližšímu vztahu s Pánem. Něco, co se stalo nevyřešenou pevností v naší duši a nepustí Ducha svatého do "třinácté komnaty". Zato v nás může skrze tu "nedobytnou tvrz" působit Nepřítel. On může ovlivňovat naše myšlení, chování a vztahy. Je převlečený za anděla světlosti a většinou jde o, na první pohled, malé věci, které přerostou a stanou se postupem doby svazující. Tím je náš vztah s Bohem zčásti blokovaný a nemůže se plně rozvinout.

Nejprve to může být malá svévole, která se Bohu nemůže líbit. Děláme to nějak automaticky. Tak jsme si to přinesli z rodičovského domu nebo z dřívějšího způsobu života, kdy jsme ještě nebyli věřící. Nebo se to dělá v našem sboru, kde mám duchovní domov. Tak to přebíráme a nejsme ochotni se na některé oblasti podívat nově, bez nánosu zkušenosti minulých generací.

Evangelikálové kladou důraz na "ovoce Ducha" podle epištoly Galatským a po charismatech netouží. V podstatě je k životu víry nepotřebují. Problém je ovšem v tom, že věřící vykazují jak "ovoce Ducha", tak i "ovoce těla".

Minule tady Vládík četl Gal. 5:19-21, kde je výčet skutků naší tělesnosti, pokud na sebe nenecháme působit proměňující moc Ducha Kristova. Polovina uvedených skutků lidské svévole se týká charakteru. Jsou to, cit. " .... rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, ...."

A stav bez duchovního pohybu a růstu do podoby Krista je základem kořene hořkosti, který je schopen prorůstat naší myslí a duší. Pokud si nedáme pozor, proroste i mezi námi navzájem. Navyklý vzorec chování přejde z osobností, rodin a rodů a neproměněných charakterů do Církve!

Apoštol Pavel každého varuje před dlouhodobě neřešeným hříchem, cit.  "Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé"  (Žid. 12:15)

Bůh však chce, abychom se těchto věcí zbavili a nedopustili, aby se znovu usídlily v naší duši, rodině nebo církvi. Z pohledu hebrejského myšlení je dobré jasně definovat rodovou minulost, která se neslučuje s Božím slovem. Prohlásit, že se od hříchů, které jdou proti Božímu slovu, odděluji duchem, duší i tělem ve jménu Ježíš. Tím přetnu rodové nebo sborové kořeny, které rostou a chtějí přes nás prorůstat dál, do dalších pokolení.

Křesťan s řeckým myšlením toto nepřijímá. Jaké vyznávání hříchů někoho jiného? Já jsem to přeci nedělal, hříchy jsem vyznal při znovuzrození. Jsem spasen a chci všechno poměřovat výklady Písem. Jenže vztah s Bohem jde často nad rámec teologie a stojí za to, být vnímavý pro hlas Ducha svatého. Pokud vidíš ve své rodové linii hříchy, se kterými hluboce nesouhlasíš, tak se od nich ve jménu Ježíš nahlas v modlitbě odděl a přijmi osvobození od rodových pout. Proměňuj svou mysl vyhlašováním Božího slova a postupně se Tvůj vztah s Bohem bude prohlubovat. Taková ta rozumová teologie, která má ve všem jasno, mnohdy brzdí příliv Božího požehnání do životů věřících. Zapomíná, že vztah s Bohem je vztahem Boží lásky. Je to o pokání a o pokoře před Bohem. To promění kus našeho EGA do obrazu Krista. Díky Bohu za to!

Amen