První generace

První generace

Na první pohled se to nezdá, ale stali jsme se průlomovou generací charismaticko - evangelikálního sboru, který by měl pokračovat a růst. Prošli jsme neskutečnými útoky Nepřítele, který z nás nemá žádnou radost. Stali jsme se pro něj nebezpeční. Naučili jsme se a rosteme v disciplínách, o kterých jsme dříve neměli ani ponětí. Např. chvály, uctívání, vzývání jména Ježíš, vyhlašování Božího slova, vkládání rukou, přikazování ve jménu Ježíš, používání pravomoci Božích dětí a v neposlední řadě to jsou modlitby víry a modlitby za uzdravení.

Člověk si to uvědomí, až když je konfrontován se zaběhlými církvemi a denominacemi. Tam věřící vstupují do duchovního dědictví předchozích generací. Nezáleží úplně jen na nich, zda sbor bude růst. Je tam dalších 80, 100 nebo i 200 lidí. Účastní se různých pobytů, kurzů a duchovních cvičení, ale neprochází každodenním
duchovním bojem o zachování své identity ve společenství věřících. Když pak dojde ke zkoušce jejich skutečného vztahu s Bohem, selhávají a prohrávají v oblasti neproměněných charakterů. Jsou příliš spoutáni teorií bez osobní zkušenosti. Pak k tomu přistupuje pýcha pramenící z toho, že něco absolvovali a ten druhý ne. Tento problém v dnešní Církvi narůstá. Týká se to všech duchovních směrů.

Irča si teď prožila něco takového, kdy jí jedna osoba s titulem poradkyně, místo  okamžité
modlitební pomoci a zaslání prosby o modlitební podporu dalším účastníkům, začala doslova školit a  vysvětlovat, že chyba je v ní a že se má zkoumat co a jak dělat jinak. Přitom šlo o akutní démonský útok na prostor, ve kterém se vyskytovala díky nekalým praktikám stoupence východního náboženství. Poradkyně byla naprosto mimo.  To, co mi máme už teologicky a duchovně vyřešené, co máme v praxi vyzkoušené, byl u
ní nepřekonatelný problém a řešila to podle toho, jak byla vyškolena na mimocírkevní půdě. Samozřejmě nedostatečně a samozřejmě se zaštiťovala Duchem svatým. Nechtěl bych upadnout do rukou poradce, který není vyučen od Boha a nemá letitou zkušenost s duchovním bojem v první linii. A už vůbec ne tomu, kdo není, jak se říká, na Duchu.  Žádná škola, školení nebo kurz nepromění náš duchovní charakter tak jako osobní vztah
s Bohem a vstup do duchovní školy života průlomové generace!

Takovou první biblickou generací budoucího Božího lidu byl Abraham se Sárou. Podívejme se na to, čím se vyznačovali a jaký odkaz zanechali svému potomstvu.

1. Spravedlivý z víry 

Abraham byl bezdětný. Měl problém, kdo bude dědit jeho majetek. Hospodin mu dal zaslíbení, že jeho potomstva bude jak hvězd na nebi, které ani nedokáže spočítat. Abraham zaujal správný postoj, cit. "Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost" (1 Moj.15:6)

Dnes ukážu podstatu dvou směrů pojmu "víra", které mají jít ruku v ruce spolu. Mnozí křesťané preferují jeden nebo druhý místo, aby rostli v obou směrech vyváženě. Prvním směrem je víra ve smyslu učení, teologie a druhým je víra, lidově řečeno, na zázraky konané Bohem tady a teď.

Když člověk přijme Ježíše jako svého Spasitele, je mu to přičteno jako spravedlnost. Je to správné jednání podle Božího srdce. Základem víry v Boha je znovuzrození. Od něj se odvíjí poznávání Boha v teoretické, písmácké rovině. Čteme Písmo a postupně se nám okrývá všechno to, co jsme doposud nevěděli.  Bible se zabývá i širším pojetí slova "spasení", nebe chceme-li "záchrana" A ten druhý směr víry souvisí s Boží mocí a Jeho pomocí v konkrétní situaci. Tou Boží mocí jsme zachraňování, spaseni, z různých těžkostí, bolestí, spoutaností, nemocí atd. Zde je nám přičítáno za spravedlnost to, že máme víru na zázraky. Bůh je spravedlivý a dobrý. ON slyší naše modlitby víry a koná, protože je to vůči nám správné, spravedlivé. Přečtěme si Žd.11: 1-2, cit.  

 "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím" 

Tyto verše jsou spojeny s Božím stvořením. Ale je zde jasný princip, který je pak odkryt od verše čtvrtého a dále. Jde o víru v Boží moc, v Jeho spásu z konkrétních situací.

Hrdinové víry počínaje Ábelem, Henochem a Noem jsou příkladem lidí, kteří věřili Bohu jako tomu, kdo mění okolnosti a řeší situace. Jsou příkladem osobního vztahu s Bohem. Např. Henoch Gen. 5:24 "  I chodil Henoch s Bohem....." Jak spolu chodili? Že by se každou neděli spolu procházeli po kolonádě? Určitě ne. V tom chození s Bohem šlo o víru. Bylo o něm vydáváno svědectví, že se líbil Bohu (Žd11:5). Líbil se Bohu pro svou víru v Něj. Neznáme detaily, ale díky víře byl přenesen do věčnosti.

Přiznám se, že tomu nerozumím, ale to, čemu máme rozumět je hned další verš " Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají" ( Žd.11:6) Jinými slovy: Bůh hledá muže a ženy víry v Jeho moc a pomoc. Jako víru měl Abraham? Opět, nešlo o víru v Pána Ježíše, protože jsme na konci 3-tího tisíciletí před Kristem. Šlo o víru v Boha, který působí Boží mocí v jeho životě.

Často negativně hodnocená Sára byla také ženou víry. Všichni se zaměřujeme na její ne-víru ve chvíli, kdy se dozvěděla, že bude mít syna, cit. " Pak se ho otázali: "Kde je tvá žena Sára?" Odpověděl: "Tady ve stanu."  I řekl jeden z nich: "Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna."

Jsme v situaci, kdy za Abrahamem přichází tři muži. Jedním z nich je theofanie - starozákonní zjevení Božího Syna, Hospodina. Další dva muži jsou andělé. Abraham je pohostil a oni se ptali na Sáru. Pokračujeme v citaci,

"Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu.  Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh
ženský.  Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec."  Tu Hospodin Abrahamovi řekl: "Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna."  Sára však zapírala: "Nesmála jsem se", protože se bála. On však řekl: "Ale ano, smála ses." (1 Moj. (18:9-15)

Její chvilková "indispozice víry" byla Hospodinem odhalena. Apoštol Pavel v ep. Židům tuto událost připomíná a
vyzvedává její víru, cit. " Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už
překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení" (Žd.11:11)

Věřila, a proto přijala. Věříme, a proto přijímáme. Pro Boha není nic nemožné. Ani obnova schopnosti rodit u
ženy, která je již neplodná pro svůj věk. Na druhou stranu se jí nevyhýbají pochyby o tom, co je zaslíbeno Hospodinem. Přesto se přidává ke svému manželovi a "pevně věří tomu, kdo jí dal zaslíbení".

Dovolte mi znovu připomenout jednu myšlenku z minulého kázání o rodových poutech.  Tím, že
žijeme poměrně zbožný život, nic nekončí. Bůh chce provést proměnu naší duše, proměnu našeho charakteru. Protože není násilník, vyžaduje naší spolupráci. Je zde jasná výzva, cit. " ......., nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé". (Ř 12:2)

Vládík o tom často mluví. Jde o přijetí Božího slova, jeho čtení, poslouchání i hlasitého vyhlašování při komunikaci s Bohem. To postupně promění naší mysl a přeladí jí na Boží myšlení.

Církev Boží se dostala postupem staletí pod velký vliv tzv. "řeckého myšlení". To chce měřit, vážit, logicky posuzovat a kombinovat známá fakta. Víru na zázraky nepřijímá. Ta doba skončila.  Říká, že to
všechno Pán Ježíš a že dnes už ne. Ten, kdo se učí věřit po té druhé linii víry, tedy na působení Boží moci v životech lidí, je hodnocen jako pyšný a mimo Písmo. Věřící potřebují přijmout také "hebrejské myšlení", které neměří a neváží, ale o to víc důvěřuje ve Všemohoucího. Počítá s proměňující silou slov. Myslím, že není od věci znovu citovat Milana Balabáma, který k tématu říká, cit.

"Víra není hebrejskému myšlení nějaké přesvědčení o něčem, třeba o Boží existenci, není to držení
věroučných článků. Je to jistota (hebr.= "amana"), že Hospodinovo slovo otvírá cestu k budoucnosti, jsouc samo Budoucnost. Spolehnutí na tuto jistotu vybavuje člověka víry tak, že odolá tlakům zvnitra i zvenčí"...."

Když vyhlašujeme Boží slovo nahlas, tak nám otevírá cestu, ba co víc, je tou Cestou, která nás přivede k budoucí proměně našeho křesťanského myšlení.  Tento přístup k Bohu je jedním ze základních rysů průlomové generace. Abraham odešel z velkoměsta do neznáma a nezbylo mu nic jiného než sám Bůh. Ten, který mu dal zaslíbení o novém životním prostoru v budoucí zaslíbené zemi Erec Israel a zaslíbení zakladatele velkého národa.

Tady, kde je kolébka církve, která měla ve své době víc členů než ŘKC, na nás nikdo nečekal. Nezbyl nám nikdo jiný než Bůh. Podobně, jako když sem horlivci z Prahy v roce 1457 přišli. Nebylo tady nic. Rozbořené domy a čtyřicetiletý úhor. A byla to Boží láska, dobrota a jeho moc jako odezva na víru exulantů, která způsobila růst. Jestliže máme Boha, pak máme Stvořitele, Spasitele a Pána. Máme Jeho lásku a Jeho moc. Tohle bytostně prožíváme a to nám dává sílu jít dál. Pracovat na tom, aby sbor v Kunvaldu pokračoval a rostl.

2. Víra v Boží moc vede k poslušnosti

O Abrahamovi a jeho víře jsme slyšeli už hodně. " Abraham věřil, a proto uposlechl,...." ( Žid. 11:8).  Opět jsou zde dva pohledy. Takový ten teoretický resp. teologický říká, že kdo věří v Pána Ježíše je i poslušný. Respektuje Boha a jeho požadavky na charakter, dělá, co se líbí Bohu a nese ovoce Ducha svatého. To je jistě důležité a potřebné. Druhá linie víry, tedy víry na zázraky má stejný účinek. Proto máme růst v obou směrech tohoto pojmu. Výsledek obou směrů je stejný - poslušnost resp. láska k Bohu

Víra v Boží zázraky a Jeho působící moc vede k poslušnosti. Ta není založena jen na biblických pravdách, ale také na osobním vztahu s Bohem. Příkladem je opět Abraham, první průlomová generace praotců, která se stala základem národa Izraele. Neměl Zákon ano Bibli. A přesto Boha poslouchal. Jejich vztah byl založen na vzájemné komunikaci a víře, která byla opětována Bohem a přetavena do konkrétních skutků zjevení Boží moci. To vedlo Abrahama k poslušnosti. K respektu Boží autority v jeho životě a naprosté důvěře

3. Otcové požehnáním pro své děti  

Abraham byl milý Bohu i tím, že to, co přijal, byl rozhodnut předat dalším generacím! Přečtěme si 1 Moj. 18:19, kde Hospodin mluví o Abrahamovi, cit.

"Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: »Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil«."              (1 Moj. 18:19)

Bůh aktivně pracoval na vztahu s Abrahamem. Ten jeho vztah opětoval, věřím, v Jeho síle. Věřím, že na něm zůstával díl Ducha Hospodinova. Jak víme z Písem, jediným zdrojem síly pro život víry je Duch svatý. Měl v něm 
zalíbení. Bůh viděl,  že mu jde o to, aby poznání a vztah s Bohem pokračoval i v dalších generacích.

To, co Hospodin Abrahamovi přislíbil, byl růst! Nejdříve to nešlo a dlouho to trvalo. Ale pak, když už to bylo na "ztracený vartě", se narodil syn zaslíbení, Izák. 

Abraham i Sára nebyli  dokonalými lidmi. Udělali také nějaké chyby. Rozhodující je jejich důvěrný,
sebe obětující se vztah s Bohem. Tam je základ duchovního růstu. Nejen brát od Boha, ale také mu dávat.

Bůh od nás právem očekává, že dalším generacím odevzdáme obě linie víry. Jak  charismaticko - evangelikální učení, tak i víru v Boží moc a pomoc tady a teď. Jde o to, aby následovníci viděli na "první generaci" proměněné charaktery do obrazu Krista. A jsme u hesla.  

4. Slova učí, příklady táhnou

Děti musí mít od malička následování hodný příklad ve svých rodičích. To se Izák od svého otce naučil. Velmi silnou lekcí byla událost na hoře Moria, kdy na vlastní kůži poznal, co znamená sebe obětování se
Bohu.

Otázka zní: Co na tobě tvé děti vidí? Pro ty, kdo děti ještě nemají, otázka zní: Co chceš, aby tvoje děti na
tobě viděli, až je budeš mít. To první, co by se měli naučit je obětovat svůj život pro Boha i za cenu nějakých
osobních ztrát,  opuštění některých životních snů a představ v té profánní části života.

Takový způsob života nevstoupí do rodin a sborů v průběhu jedné generace. Další generace čekají podobné zkoušky, kterými jsme procházeli a ještě budeme procházet.  Satan se bude snažit růst sboru zastavit. Také velmi záleží na našem vztahu s Bohem a na vztahu ke spoluvěřícím. Víc než si chceme připustit.

Když jsme sem na jaře 2008 přišli a městys nám otevřel dveře dokořán, tak jsme si udělali prapor jako viditelný symbol našeho odhodlání obnovit to, co tady bylo před staletími zbořeno a zadušeno rekatolizací. Pamatujme na verš, který tam je uveden, cit. "Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co
založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům." (Iz. 58:12). Měli bychom tomuto předsevzetí v síle
Božího Ducha obstát

5. Znevážení svého postavení v Kristu

Naši potomci, ale i "duchovní děti" , věřím, budou moci navázat na duchovní dědictví, které vytváříme. V Bibli
je dost příkladů, které mluví o opaku. Nevyužili duchovního dědictví, do kterého vstoupili, cit. část textu z 1 Moj. 25: 29 - 34

" ....Jákob však řekl: "Prodej mi dnes své prvorozenství!"  Ezau na to odvětil: "Stejně mám blízko
k smrti, k čemu je mi prvorozenství!"  ... a ....své prvorozenství prodal Jákobovi....

Ezau chyboval ve třech věcech: Za prvé, přijal jiné životní hodnoty, které degradovaly jeho postoj k výsadě prvorozenství. Za druhé, Ezau si svého postavení nevážil. A za třetí, s prvorozenstvím bylo spojeno zvláštní
postavení a mnoho výhod. Nejen, že si postavení prvorozeného nevážil, ale vzdal se toho, co k prvorozenství patřilo!

V epištole Židům jsou věřící v Krista povzbuzováni, aby si uvědomili, že stojí před "církví prvorozených", těch, za které bylo draze zaplaceno krví Beránkovou na Golgatě a jejich víra i život má tomuto postavení odpovídat
(Žid. 12:22 - 23 ). Neznám případ, že by někdo začal litovat, že se stal Božím dítkem. Spasením jako takovým, věřím, žádný křesťan nepohrdne. Přesto, mnozí věřící neužívají výsad svého "prvorozenství v Kristu".

Ježíš nám dal mnohá a drahá zaslíbení. Každému můžeme doporučit, aby si od Pána Ježíše vzal všechno, co nám tak draze vydobyl. Pod vlivem tzv. "řeckého myšlení" se Církev vzdala služby Boží mocí. Vezměme si např. tato zaslíbení, cit. " Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je". (Mk. 16:17 -18)

Využívejme svého dědictví . ON nepřišel proto, abychom se nechali spoutat provazy, stejně jako nevěřící. Máme výsadu duchovního prvorozenství v Kristu, tak si ho užívejme.     

6. Důležitá je touha v srdci věřícího

Jákob v sobě měl touhu "Chci prvorozenství!".  Bůh miluje toužící syny a dcery! ON nechce odevzdané, formální křesťanství. Je napsáno, že Bůh miloval Jákoba, ale Ezaua nenáviděl. Bůh miluje naši touhu po prvorozenství. Nevím jak vy, ale já chci užívat všeho, co nám Pán Ježíš daroval.

Nepřátelská duchovní mocnost, kterou můžeme pracovně nazvat "Duch Ezaua" se někdy schovává za falešnou skromnost: "Nebudu se do ničeho cpát". Písmo ale říká, že Boží království trpí násilí. Jestli chceme něčeho dosáhnout a uchopit to, co Bůh pro nás má připraveno, pak je potřeba setrvávat ve víře, že to dostaneme.

To je náš úkol a neměli bychom se dostat do situace, kdy nás ovládne "Duch Ezaua". Ten se stará o to, aby
věřící nebrali všechno, co jim bylo darováno. 

7. Střádat pro děti

"Jsem teď potřetí připraven jít k vám - a zase vám nebudu břemenem! Nestojím o váš majetek, nýbrž
o vás. Děti přece nestřádají pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti" (2 Kor. 12:14)

Apoštol Pavel mluví o korintském sboru jako o svých duchovních dětech. Nebyl dobře pochopen, resp. sbor dělal věci, které se jejich duchovnímu otci nelíbili. A přesto na ně nezanevřel, i když mu svou odtažitost dávali jasně najevo. On střádal pro své duchovní děti. Chtěl jim co nejvíce předat ze svého duchovního majetku, který svou životní poutí získal.

Toto je povinností duchovních otců a matek. Předávat a učit své i duchovní děti, aby mohli v ještě lepší kondici pokračovat a budovat společenství těch, kdo se umí vydat pro druhé a řetězit růst trosek do obrazu něčeho krásného a pevného, co přetrvá generace

Amen