Poznají i v církvi tvůj život s Kristem ?

02.08.2015 16:32


Poznají i v církvitvůj život s Kristem?

Matouš 5:23-25a

Jako údy Těla Kristova jsme součástí "ekklésie", shromáždění Božího lidu. Ve společenství věřících jsou jiné způsoby než ve světě. Jde o "společenství proměněných" kde má být každý formován do obrazu Krista.  Je to
proces řízený Bohem, při kterém se máme podřizovat Jeho autoritě. Tak spoluvěřící poznají, že nežijeme svévolně, ale žije v nás Kristus. Přečtěme si text Mt 5: 22 - 25a , cit. "  Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se
rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před ol ářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, ....."

Nejprve krátký výklad a pak budeme aplikovat na současnost. Kázání z Hory má základní schéma. Ježíš říká " Slyšeli jste, že bylo říkáno..." a jedním dechem dodává " ale já vám pravím". Tomuto způsobu kázání se říká "antiteze". Jde o "protiklady" či "opačná tvrzení".  Má dvě části, kdy druhá odporuje prvnímu. Jak víme, Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit ( Mt.5:17). Náš text se týká první antiteze, cit. "   Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; (Mt. 5:21-22) .  První antiteze se zabývá hněvem. Původní "nezabiješ" se týká vraždy. Vražda je nespravedlivé odnětí jiného života. Ve vlastním Desateru není o soudu řeč, ale ve výkladu Zákona to je, cit. "Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít." (Ex. 21:12).

Ježíš chce, aby Jeho následovníci šli k samotnému kořenu přikázání a tím prohloubili svůj vztah s Hospodinem. Předkládá učení, které vykládá ustanovení Zákona tak, aby je přivedl k určenému cíli, k proměně následovníků do Božího obrazu.

Pán Ježíš zde klade důraz na příčinu vraždy a tím je v našem úvodním textu hněv. Krotí-li někdo svůj hněv, vražda se nekoná. Nejde jen o Židy, kterým je kázání určeno. Můžeme ho vnímat v širším slova smyslu a nadčasově. Týká se i bratří a sester ve sboru.

Za zmínku stojí také stupňování řešení. Přečtu druhou polovinu verše 22 z našeho textu: ...kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Takže kdo 1)ponižuje druhého, bude vydán Sanhedrinu, a kdo bratra 2)zatracuje, poslednímu soudu. Zatracením se myslí odsunutí z mého života do zapomnění. Slovem "soud" je zde v řečtině míněna instituce, která má pravomoc odsoudit.

Ve verši 23 má hněvající nechat kultický dar darem a nejprve se jít smířit s tím, na kterého se hněvá. K dosažení smíru předchází dva důležité kroky: Přestat se hněvat a ze srdce odpustit

Nelze nahradit hněv jakýmkoliv darem. Od takové člověka Bůh dary nepřijímá. Můžeme pracovat na Božím díle do rozškubání těla, ale držíme-li si hněv, Bůh naši službu nepřijímá. Pojďme si dát nějaké okruhy k diskuzím ve skupinkách   

1. Hněv se musí řešit

Aby nedošlo k dalším hříchům, je potřeba se nehněvat. V této souvislosti cituji epištolu Efezským,  " `Hněváte-li se, nehřešte. ´ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu" (Ef.4:26-27).

Apoštol Pavel říká, že hněv může přijít. Ale 1)nemáme při něm hřešit a 2)musí rychle skončit

K tomu  prvnímu: 1)Nemusíme vždy všechno zvládnout a tak si třeba i ulevíme slovy, která nepatří na veřejnost. Ale nesmíme při tom promlouvat slova, která by přála zlé věci tomu, na koho se hněváme. Dám příklad: Jen, aby se mu něco nestalo ! Však on uvidí až Boží motyka spustí apod. výrazy.  2)Náš hněv musí co nejrychleji skončit, nejpozději do západu slunce. Jinak dopřejeme místa ďáblu.

2. Nechme jednat Boha

Vlastní řešení nedorozumění nebo problému je potřeba přenechat Duchu svatému. Neřešme všechno hned, ve své síle nebo překotně. ON mezitím může pracovat na srdci účastníků, něco nás naučit, lámat náš charakter a proměňovat naší osobnost do obrazu Krista.

Bůh umí využít všech situací pro něco dobrého. Ale je tam podmínka: Ukrotit co nejdříve svůj hněv. Jde to
v Boží síle, kterou nám dává Duch svatý.

3. Odpuštění a smíření

Dalším krokem je odpuštění. Hněv už přestal, vítězí Boží láska v našem srdci. Tohle téma je tak, s prominutím provařené, že se tím nebudu zdržovat. Můžete si o tom říci něco na skupinkách. Odpustit druhému musím sám před svým Pánem. Ke smíření je potřeba, aby druhý odpustil mě a pak, takto zpracovaná srdce spoluvěřících,
dojdou smíření a zapomnění. Přijdou-li negativní vzpomínky, pak je potřeba je v mocném jménu Ježíš odmítnout a proměnit mysl nějakým veršem z Božího slova, např. "    nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. ........ který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne". (Gal. 2:20)
Tohle je, alespoň podle mého poznání, biblicky správný postup. Co se stane, když neukrotíme svůj hněv a slunce nad ním pořád zapadá.  

 4. Duchovní vražda

Slyšíte dobře. Pokud se hněv zabydlí v srdci křesťana, může dojít k duchovní vraždě toho, na kterého se hněvám. Většinou jde o řetězení více neřešených hněvů, až z toho v duši vznikne doslova pevnost, které se říká nenávist,
ale může to být i závist.  "Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném
životě".(
1 Jan 3:15)

Apoštol Jan předtím dává příklad skutečné vraždy, kdy Kain zabil Ábela. Důvod vraždy byl ve zlých skutcích. Byl ve vzpouře proti autoritě Boha, protože jeho oběť nebyla přijata. Bylo mu nabídnuto řešení, cit. "Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?....( Gen 4:7) . Nakonec si svůj hněv na Boha vybil vraždou svého bratra. To je přesně ten princip, který odhaluje Ježíš v kázání z Hory. Vražda je vrcholem nezkroceného hněvu

V této souvislosti se v Písmu mluví i o vraždě bratra v Kristu. Nejde o fyzický čin, ale duchovní. Kdo má ducha nenávisti vůči bratrovi, tak nemůže žít v síle Ducha svatého. Není naplněn Duchem svatým, ale hněvivostí.

Takový křesťan nemá podíl na věčném životě. Neznamená to, že by ztratil spasení, ale nevyužívá dobra, které nám Ježíš Kristus tak draze vydobyl na Golgotě. Pěkně to formuluje David Jackman, cit. " Život Věčného v něm nepřebývá" (Janovy dopisy, vydáno EELAC 1993). Nemá účast na životě z Boha a je ovládán svou tělesností.

Před lidmi se dá hrát divadlo. Jednou na biblické hodině jeden bratr vyznal, že se  ještě někdy potýká s dřívějším způsobem života. Prý jinak mluvil, jinak myslel a jinak jednal. Před Bohem nic nezakryjeme. Duchovní vražda je o tom, že mě pro mě bratr v Kristu jakoby "přestal existovat". Vytěsnil jsem ho ze svého života. A to je hrozný čin. Žel, i s takovým přístupem se můžeme setkat.

5. Napadení ďáblem

Jsme u posledního kroku, který sebou nese neřešený a nezkrocený hněv. Stal tzv. "trvalým hříchem". Nastíním
způsoby, jak se to může stát: 

a) Nechci ho řešit, protože nemám osobní vztah s Bohem. Držím si náboženský odstup

b) Zatvrdím se proti hlasu Ducha svatého a nechci to řešit. Vítězí EGO

c)  Nevnímám puzení Ducha sv. protož jím nejsem naplňován a neumím s Ním komunikovat

d) Nerespektuji, co k tomu říká Boží slovo. Z hlediska světa je postoj logický, ale z hlediska Písma špatný

Jestliže vznikne v duši křesťana "pevnost", do které dlouhodobě nepustím Ducha svatého, aby jí odstranil, pak v ní vznikne nechráněná oblast. To je, jako by v hradbě opevněného města byla díra jak vrata!  Hřích
zůstane v Božích očích vždy hříchem
. Naše jistota spasení se týká záchrany pro věčnost. Pán Ježíš je garantem
dokonalého spasení. Nepleťme si ale jistotu spasení s prožíváním spasení.

Mnohdy slyším citovat verš, který je tím posledním trumfem, zda může nebo nemůže Satan napadnout znovuzrozeného člověka, a sice 1 Jan 5 : 18 "Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší,
ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne
."

Pod vlivem učení o jistotě spasení se zaměříme na to, že nás Syn Boží chrání a Zlý, tedy Satan, se nás ani nedotkne.

To se týká spasení pro věčnost. Máme jistotu, že nás nikdo z ruky našeho Spasitele nevyrve. Dostali jsme věčný
život a nezahyneme na věky. Budeme na věčnosti se svým Pánem. (cit. Z Jana 10: 27-29 ). Satan nemůže spaseného člověka dostat do smrtícího sevření, protože již přešel ze "smrti do života". Ďábel je už Ježíšem na Golgotě poražen.

Když nějaký hřích přijde, vyznáme ho a je nám odpuštěno. To je biblicky správně. Je to opět apoštol Jan, který v 1 kapitole svého prvního listu píše, že kdo říká, že nehřeší - lže "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.  Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1 Jan 1:8-9)

Takhle vypadá obraz křesťana, který respektuje Boží slovo. Vykonám-li hřích, mám ho vyznat a Bůh nám pro víru v Krista odpustí.

Co se může stát, když se hřích neřeší nebo se řeší nesprávně, polovičatě anebo vůbec ne. V tom případě křesťan "hřeší", protože s hříchem nenaložil tak, jak podle Boží vůle má. Když se znovu podíváme na "trumfové eso" nedotknutelnosti věřícího Nepřítelem, tak zjistíme trhlinu. A tím je to slovo " nehřeší". Když si to znovu
přečteme, tak to na nás vyskočí:  "Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne."

Takže vstupní branou do duše křesťana je a vždycky  bude neřešený hřích. Nepřítel si pak na spravedlivém Bohu může nárokovat vstup do duše. A protože je Bůh "spravedlivý" a protože jeho "dlouho shovívavost " je u konce, dovolí vstup. Pak si v duši člověka Satan vybuduje takovou pěknou tvrz, ze které vypouští jedovaté šípy do myšlení křesťana přesně tak, jak potřebuje, aby kazil dílo Páně a vztahy mezi věřícími v ekklésii. 

6. Co s tím, řešení

Sami to nezvládneme a musíme se utéci k Bohu (Ž 31:2). Nejprve musí přijít rozpoznání duchovního stavu tím, že otevřeme srdce pro působení Ducha svatého a On nás uvede do "veškeré pravdy". Je také Duchem Kristovým. S Ním přichází Boží láska a Kristovský charakter. Tou láskou pak začnu milovat Boha a ponesu znaky nového života i v místní církvi.  Ukončím citátem, který má být pro nás výzvou a celoživotním programem:

 "  A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám."  

Amen