Největší přikázání

Největší přikázání

Přečtěme si Markovo evangelium ve 12 kapitole, a sice známý příběh o tom, které z přikázání je největší

"Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"  Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;  miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´  Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není." I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho;  a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary."  Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království........."      Mk 12: 28 - 34a

V tomto evangeliu nejde o konfrontaci nad otázkou přikázání jako u Matouše a Lukáše. Ve stejném příběhu u Matouše čteme , že se ho jeden zákoník otázal, aby ho pokoušel ( Mt.22:35) .  U Lukáše Ježíše zákoník pro změnu zase zkouší ( Lk 10:25) . Markovu verzi příběhu jsem pro dnešní kázání vybral záměrně. Nezajímá mě konfrontace mezi zákoníkem a Ježíšem u obou synoptiků, ale o vztah učitel - žák v evangeliu Markově. Tady jde o diskusi, jakýsi akademický rozhovor s vyšším přesahem. Pojďme se na něj podívat  Pán Ježíš odpověděl učenci na otázku, které přikázání je na prvním místě ze všech toto, cit.

Mk 12: 30 - 31 " Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;  miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není."

První je spojeno s druhým. Kraličtí překládají, že druhé je podobné tomu prvnímu. Když budeš milovat Boha, půjde ti milovat bližního tak, jako miluješ sám sebe 

1. Miluj bližního jako sám sebe

Jak tomu rozumět? Protože vím, jak mě miluje Bůh, jak jsem mu  drahý a vzácný, tak tím pohledem začnu "vnímat resp. milovat sám sebe". Tady nejde o materii, ale o stav srdce a postoj vůči Pánu. Máme představu, že milovat sám sebe znamená dopřát si dobré jídlo, pití, pěknou dovolenou a vysoký plat. Miluji sebe a tím si  opřávám. 

Často to sklouzne do pozice, že začnu dopřávat i druhému, podobně jako sobě. A netýká se to jen hmotných věcí. Může jít o zážitky, emoce atp.  Z toho vzniká "pseudoláska", která vypadá jako Boží láska, ale v podstatě  láskou, o které mluví Ježíš není. V našem příběhu Ježíš cituje dvě starozákonní přikázání. První je z páté Mojžíšovi knihy, verš 6 - 4  "  Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci" (5 Moj. 6 : 4 - 6)

Druhé přikázání najdeme v 3 Moj.19:18b, cit.  "Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin"  

2. Stříbrné pravidlo rabi Hillela

Vypráví se jedna židovská anekdota o dvou učitelích Šammajovi a Hillelovi , kteří byli zhruba Ježíšovými současníky. Je napsána v Babylonském talmudu, v traktátu Šabbat. Podle ní přišel za Šalmajem pohan a řekl mu : " Můžeš mě učinit proselytou pod podmínkou, že mě naučíš celou Tóru  ( učení židovské) za dobu, po níž vydržím stát na jedné noze " . Šalmaj ho odehnal holí, kterou držel v ruce. Prostě, lidově řečeno, vzal na něj za tu drzost hůl . Když však pohan přišel za Hillelem se stejnou otázkou; rabi mu odpověděl : " Nečiň svému bližnímu, co nemáš sám rád : to je celá Tóra a zbytek je komentář, jdi a nauč se ho ". Hillelova odpověď je nazývána " stříbrným pravidlem" .

Vypadá to mazaně, ale má to jednu chybu. Co když to, co mám rád já a dělám to  ližnímu, nemá rád můj bližní ! Stává se mu to obtížným, nepříjemným nebo takovou koulí u nohy, která ho omezuje a dělá věci jinak než by chtěl nebo ty, které dělat nechce ! Tuhle situaci bychom mohli vyhodnotit parafrází jednoho  výroku z apokryfní knihy Moudrost Ježíše Síracha, a sice : " Cesta do neštěstí  je dlážděna dobrými úmysly " Když  stříbrné pravilo, pak musí být ještě .....

3. Zlaté pravidlo

Ježíš nám to říká trochu jinak, cit.  Lk 6: 31 "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi". Nemluvíme o tom, co kdo má rád. Máme s druhými jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi. V Božím království je to o komunikace jeden s druhým a to v Boží lásce.

Jednejme s lidmi tak, aby se náš vztah rozvíjel a ne aby stagnoval nebo se dokonce přerušil. Teď mluvím o lidech v Církvi a o těch, kteří do Církve přicházejí. V té souvislosti připomenu, že Boží láska nás vede do společenství věřících cit. "Láska zajisté Kristova víže nás," (2 Kor. 5:14)

To nové, co Ježíš přináší, je spojení obou přikázání do jednoho  nedílného celku. Druhé, o milování bližního, vyrůstá z prvního, tedy z milování Boha. Jedno bez druhého nemůže správně fungovat. Vzniká otázka : Jak získám do svého srdce Boží lásku ? Tím, že nám jí dává Duch sv. !

Ř 5: 5  "A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán"

4. Společná modlitba je projevem Boží lásky 

V úterý tohoto týdne byla u nás biblická hodina. Probírali jsme důležitost společné modlitby v rámci "ekklésie", tedy při shromáždění Božího lidu. Sledovali jsme rodící se Církev Boží a to, co dělala od samotného počátku. A sice: Společně se modlili. Uvedu některá místa ze Skutku apoštolských. Než byl oslavený Ježíš vzat do nebe, řekl učedníkům, cit.

Sk. 1: 4 - 5 " Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli.  Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní."

Učedníci a další lidi z Ježíšova okruhu se po nanebevzetí Pána Ježíše vrátili do Jeruzaléma a očekávali událost, která má nastat po několika dnech. Jak víme, Ježíš se po svém vzkříšení z mrtvých ukazoval čtyřicet dnů a pak byl vzat do nebe. Letnice, kdy byl seslán Duch svatý na zem, byly 50- tý den od obětování prvotin žně, tedy padesátý den od vzkříšení Ježíše z mrtvých.  Duch svatý byl tedy seslán desátý den po odchodu Pán Ježíše do nebeské slávy.

Tady bude dobře připomenout, že židovský svátek "pascha" je v naší kultuře znám jako Velikonoce. Židé slavili "paschu" tři dny.

14 Nisanu (první měsíc v židovském kalendáři, původně Abíb ) byli k večeru zabíjení obětní beránci. Právě na  náš svátek "Veliký pátek" byl ukřižován Ježíš, který se stal pravým Božím Beránkem, který snímá hříchy světa.

15 dne Nísanu byl svátek, v němž se nesmělo dělat nic, kromě toho, co bylo nezbytné k životu.

16 den Nísanu byl "den prvotin", kdy byly do chrámu přinášeny ječné snopky, aby byly "obráceny" sem a tam před Hospodinem s vděčností, že jim Hospodin požehnal novou  úrodou. Pak kupci, v ten den, začali prodávat chleby z obilí, které bylo sklizeno jako první.  

Takže vidíme, že svátek "Pascha" je nádherným před obrazem na Ježíšovu dokonalou oběť na kříži. První den  ukřižován, druhý den v hrobě a třetí den vzkříšen z mrtvých, stává se, pravým chlebem z nebe, kterým se může sytit každý člověk. "Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit" (Jan 6:35)  

Naše procházka o společných modlitbách pokračuje. Po nanebevzetí Pána Ježíše se dovídáme toto, cit. 

Sk. ap. 1: 14 - 15 "  Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry. ... jak víme (z verše patnáctého), bylo tam 120 lidí

Modlitební shromáždění ve společenství očekávajících na seslání Ducha svatého. O Letnicích byl poslán Přímluvce - Duch svatý na tento svět .

Přesně tak, jak zaslíbil Pán, cit. " a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky". A vzápětí říká Ježíš další skutečnost, která má nastat cit. "  Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám". (Jan 16:7)

Zrodila se Církev Boží, která měla od samého počátku potřebu se shromažďovat a být spolu. Být s těmi, kdo mají stejné vyznání a stejnou životní orientaci je přirozenou touhou vypůsobenou Duchem svatým. Boží láska je to pouto, která nás dává dohromady, abychom vytvářeli Tělo Kristovo. Boží láska vytváří potřebu být spolu ve shromáždění Božího lidu.

Pak, ve třetí kapitole Skutků apoštolských, se stalo, že Petr  s Janem uzdravili, "ve jménu Ježíše Krista Nazaretského" chromého od narození. To způsobilo poprask a duchovní vrchnost je zavřela do vězení. Druhý den je pustila, protože nenašla důvod, za co by je mohli věznit dál.  Sk. 4: 23 - 33 "  Když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší.  Když to bratří uslyšeli, pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: ".................... Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo;   a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše."  Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a VŠICHNI BYLI NAPLNĚNI DUCHEM SVATÝM a s odvahou mluvili slovo Boží. Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce ........  Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.

Tady vidíme opět společnou modlitbu. Církev se modlila za apoštoly, aby jim dával Pán sílu pracovat na Boží roli dál. Aby se nezalekli protivenství. Aby Boží moc doprovázela jejich svědectví o Kristu. Na všech, kdo na tom shromáždění byli, spočívala "veliká milost". Jak víme z Jakuba, cit. "  Mocnější však je milost, kterou dává....(Bůh). Všichni dostali Boží sílu k proměňování své osobnosti do obrazu Krista a stali se účastníkem Boží moci.

Co je zajímavé a důležité, že když ukončili modlitbu, tak se něco stalo. Otřáslo se to místo, kde byli shromáždění a všichni byli, cit.  " ...... naplněni Duchem svatým".

Ze Sk. ap. druhé kapitoly  víme, že těch 120 lidí už bylo naplněno Duchem svatým. Duch svatý už byl dán, tedy poslán na svět. A jím byli naplněni všichni, kdo uvěřili v Ježíše jako Spasitele na Petrovo kázání v druhé kapitole Skutků apoštolských a připojili se k Církvi, cit. " Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se". (Sk. 2:41 - 42). To už bylo po Letniční události - tedy poslání Ducha svatého na svět. Jakmile někteří z davu, kteří  užasle sledovali co se dělo s těmi, kdo očekávali Jeho seslání; řekli, že jsou opilí, vystoupil Petr a začal v síle Ducha svatého evangelizovat. Ti, co následně uvěřili, byli znovuzrozeni, znamenání Duchem svatým ke dni vykoupení, pokřtěni do jednoho Těla Kristova a taky naplněni Duchem svatým. To byli historicky první znovuzrození lidé, tak jak se to ve věku milosti děje dodnes.  

Vidíme tedy, že letniční zkušenost Církve s naplněním věřících Duchem svatým je něco, co není výsadou Letnic, tedy jen chvíle, kdy byl "dán" Duch svatý v Jeruzalému o Letnicích.  Naplňování Duchem svatým se děje průběžně, po celou dobu Církve Boží.

 Apoštol Pavel píše Efezským a vyzývá je slovy, cit. "  .....  naplněni buďte Duchem svatým". (Ef. 5:18b). Kdybychom při znovuzrození byli naplněni Duchem svatým a nebylo potřeba se znovu "naplňovat", tak apoštol Pavel k tomu nebude nikoho nabádat. Ale o tom v některém z příštích kázání

5. Boží láska

Je velký rozdíl mezi láskou lidskou a Boží. V řeckém originálu Písmo důsledně rozlišuje oba druhy lásky. První je řecky "filantropia" a druhá, ta Boží " agapé". Mít v sobě více Ducha Božího znamená nejen nedělat hříchy, ale také to, že je ve mně více Jeho lásky, kterou Ježíš miloval ty své. Jak učedníky, tak i soukmenovce, .....ale také i mě, i tebe, ... i tebe, ....... i tebe !

Podstatné je být naplňován Duchem sv. To je celoživotní proces, výdobytek Kristova kříže. Vydáváme ze sebe v Boží síle druhým a pak zase přijímáme v Jeho přítomnosti. Jsme znovu a znovu naplňováni. 

Je potřeba začít pěstovat vztah s Bohem. Tím začneme milovat Boha jeho láskou, kterou nám dává . Začneme vrůstat do Jeho podstaty a tím se mu budeme víc a víc podobat. Je to takový nikdy nekončící proces růstu. Může být zastaven jedině z mé strany tím, že přestanu budovat vztah s Bohem. Ale to jiná historie, o tom dnes nebudeme mluvit.

To druhé, milování bližních Boží láskou, je přímý důsledek mého vztahu s Bohem a naplňování se Duchem sv. Pak do toho, co už je mezi mnou a Bohem přiberu lidi kolem sebe a začnu je milovat. Už ne lidskou nebo křesťanskou láskou, ale láskou Boží

6. Vydání se jeden druhému

Boží láska se projevuje v nás tím, že se umíme vydat druhým !  Schválně říkám "druhým" a ne "druhému" . Prostě všem kolem mě. A předně domácím víry! Jestliže Bůh není vybírač osob, pak jím nesmím být ani já!

I v církvi si mnozí zvykli milovat toho, tamtoho a ještě tak s odřenýma ušima tohohle. Ale tamty už nemusím. Jsem sice s nimi ve sboru, ale už je tolik nepotřebuji. Neodpovídají mým představám.  V této souvislosti připomenu vřelý vztah apoštola Pavla k věřícím v Tesalonice. On se jim ve svém dopise vyznává, cit. z Kral. překladu " Tak nakloněni k vám byvše, hotovi jsme byli s velikou chutí, vydati vám netoliko evangelium Boží, ale také i duše naše, protože jste nám byli velmi milí"

To znamená jediné. Jejich vztah byl díky oboustrannému působení Boží lásky tak silný, že byli ochotni se obětovat pro druhého. Přesně tak, jak o tom Pavel píše do Filipis, cit.  " Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování:  dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení,  v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;  každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši" (Fil. 2:1-5)  

V této pasáži jde o Boží lásku, řecky "agapé". Schválně jsem se koukal do Bičovi konkordance. Nic jiného jsem ani neočekával. Apoštol Pavel se ptá "je-li možné posílit láskou". Je to možné, ale k tomu se potřebuji naplňovat Duchem svatým. Pokud to budu tlačit ze sebe, tak to nebude ono. Bude tam chybět ta Kristovská láska, kterou všichni tak rádi obdivujeme na životě a díle našeho Spasitele.

ON miluje a neřeší, co kdo dělá špatně . ON miluje i když nenávidí hřích. Věděl co je v lidech kolem něho a přesto je přijímal a sloužil jim - slovem a mocí. Vymítal z nich démony, potěšoval zarmoucené, uzdravoval nemocné. Nenutil je dělat to, co chtěl ON i když to nakonec dělali. Vyplynulo to ze vztahu a ne z příkazu a řízení někoho někým

Zrovna takovou vydanost druhým máme mít i my. Udělat něco pro druhého. I to co nás bolí, stojí peníze, náš čas. Prostě ukázat, že mi ten druhý není lhostejný, že nemyslím sobecky jen na sebe, ale pamatuji i na druhé. Když se budeme vydávat jeden druhému v Boží lásce a Jeho síle, pak  se stane zázrak : Vytvoří se jednota ne z těla, ale z Ducha. Budeme mít jeden druhého za přednějšího než sebe a budeme přemýšlet o tom, jak posloužit lidem kolem sebe a budeme o druhých smýšlet tak, jak přemýšlíme o svém Pánu                                                                                                                               
Amen