Manželské maličkosti - III.

Manželské maličkosti III.

Než se začneme věnovat dnešnímu tématu, zmíním jistou zkušenost s internetovými komentáři. Na facebooku jsem členem skupiny "Věřící
v Pána Ježíše Krista". Myslel jsem si, že se tam dočkám příspěvků od věřících o tom, jak prožívají spasení, co se děje v jejich okolí na Boží
roli atp. Místo toho tam převládají sestřihy videí, zejména z jiných částí světa, jak pastoři kácí lidi v houfech, neustále propírají Benyho Hinna a
jeho tryskáč popř. se tam dávají rádoby teologické blogy jiných lidí zaměřených na písmácké vyvracení charismatické zbožnosti. Nebo tam dají nějakou odpověď bratra Alexandra Barkociho, který s neochvějnou jistotou ví všechno a radí jak se nedat oklamat od falešných proroků, samozřejmě z charismatické části křesťanstva.

Tak mě to nedalo a pustil jsem se do výchovné lekce a začal v některých případech oponovat. Se zlou jsem se potázal. Místo seriózní diskuse
k tomu, co tam napíšu, podpásová odsouzení vložením veršů Bible, které s tím či oním vůbec nesouvisí a ještě bez jediného komentáře. Nejhorší jsou "vyléčení charismatici", kteří byli ve sborech, kde nebylo kvalitní vyučování Božím slovem, kde překotně, jeden přes druhého rozličně prorokuje, kde zažili nějaké zklamání a nakonec se vrátili do klidných vod tradičního evangelikalismu. Z mých internetových diskusí jde o nejagresivnější skupinu lidí. Vybíjí si svou frustraci na každém, kdo se snaží seriózně a biblicky diskutovat.

Uvedu příklad. Na facebooku se objevilo několik bodů jakožto příkladu, co je dnešní modloslužba. Dal to tam zrovna jeden "vyléčený charismatik", cit. hned první bod:  * máš tendence neustále hodnotit a kritizovat druhé, stěžovat si a dopouštět se častých pomluv, které dokazují tvoji nelásku. Pokud ano, tak potom sloužíš nepříteli a nelíbíš se Bohu (1.Pet.2:1, Jak.5:9).

 Napsal jsem jako první komentář, cit. "  Žel, pozoruji tendenci některých účastníků komunity věřící v Pána Ježíše Krista, prohřešovat se vůči prvnímu bodu příspěvku. Bylo by lépe dávat příspěvky z našich společenství a sborů, než kritizovat, pod záštitou bohulibé činnosti, jiné
církve a křesťanské směry. Nejlépe střihy různých videí a sekvencí, často vytržených ze souvislostí. Nechal bych to na Bohu a předkládal bych něco za sebe a svou místní církev.

Jeden účastník hned přispěchal s citací celé I Kor. 13-té kapitoly o chvále svaté lásky. Tím jako doplnil ten první bod, na který jsem reagoval. Následovalo několikeré "Amen" od věřících žen, bez jakéhokoli přispění k diskusi. Bída a neschopnost vyprodukovat něco za sebe. Ještě, že máme své společenství, které na mě působí jako duchovní oáza na poušti zmatených a frustrovaných lidí z facebookové skupiny věřící v Pána Ježíše Krista. Spíš by se to mělo jmenovat: "Skupina bojovníků proti Duchu svatému". Haleluja.

Dnes budu mít poslední kázání z trilogie na téma manželství a jeho "maličkostí". Tím myslím, že je hodně oblastí, které by měli křesťanští
manželé řešit pod autoritou svého Pána a tím tlumit svou tělesnost, své pohledy na různé maličkosti týkající se vzájemného soužití. Pokud nebudou brány v potaz a pokud se na ně nebudeme dívat biblickým pohledem, mohou způsobit velký problém. Připomenu některé myšlenky z minulého, tedy druhého kázání 

1. Pokud jsou rodiče věřící, není problém.  Zátěžová situace nastává ve chvíli, kdy rodiče nevěří v Pána Ježíše a děti uvěří. Pak dojde v rodině
k jistému názorovému rozdělení. Pokud nebudou mít rodiče moudrost a budou necitlivě zacházet s vírou svých dětí, dojde, obrazně řečeno, "na
meč"!  Tzn. mohou kvůli tomu nastat hádky a rozbroje mezi rodiči a dětmi. K tomu připomenu Ježíšova slova, cit. " Nemyslete
si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci,dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´." ( Mt. 10: 34-36)

Řekli jsme si, že ani v druhém místě s podobnou tématikou není Boží království a vztah s Ježíšem nadřazen nad manželského partnera  resp. takhle, Písmo o tom nemluví. Je to v Matoušově evangeliu, dvanácté kapitole. Zde máme Ježíšovo vyjádření ke zprávě, že venku stojí Jeho
matka a bratři. Chtěli s Ním mluvit ve chvíli, kdy vyučoval zástup lidí. Jeho odpověď je zde, cit.

Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka." (Mt. 12:47-50). 

Můžeme namítnout, že Pán Ježíš nebyl ženatý, takže o partnerce ani nemohl mluvit. Ale kdyby chtěl, tak k tomu přidá např. podobná slova jako tato." Kdyby vás manželka nebo děti, zdržovali od věcí našeho nebeského Otce, tak dejte přednost Synu člověka a Božímu království"....... nebo něco podobného. Stačil by jeden verš. Jenže ono se nekoná. Toto místo je zcela v souladu s Matoušem, desátá kapitola, ze kterého také vyplývá, že Ježíš o nadřazení vztahu vůči sobě nebo k Bohu, nad partnera, neřeší. Nemluví o nich. Něco jiného je misie mimo domov, ale o tom se zmíním dál v textu  

2. Manželství má být svazek celoživotní. Je potřeba na vztahu pracovat v Boží lásce po celý život.

3. Sebe obětující se láska stojí na věrnosti. Můžeš prožívat své spasení naplno a užívat darů Boží milosti. Má to však, i druhou stranu mince:" Musíš střežit své srdce a nenechat se zlákat k životu bez bázně před Bohem". Jakmile křesťan ztratí z Boha respekt a začne si život organizovat po svém, pak neví, co je to sebe obětující se láska pro druhého. A tento duchovní stav partnera bude mít negativní dopad na manželství. 

4. Nezastupitelná role manželky vyplývá z Přísloví, třicáté první kapitoly. Všichni známe takové rčení, že manželka má vytvářet "teplo domova". Neznamená to, že by měla umět topit v kotli na uhlí a udržovat 25 st. v každém pokoji domu. Role křesťanské ženy v rodině nespočívá v tom, kolik hodin věnuje osobně Bohu a kolik jí zbyde na vytváření "tepla domova". Ale má nejen ona, ale i muž, věnovat čas Bohu na svůj osobní duchovní růst a prožívání vztahu s Bohem, ale současně nezanedbávat svůj díl odpovědnosti za stav rodiny v tělesné i duševní oblasti.

1. Mnohem víc dostane ten, kdo následuje Krista

Mluvíme o manželích a o tom, zda je v Písmu řeč o tom, že jeden nebo druhý mají nadřadit svůj vztah k Bohu nad vztah k partnerovi nebo dětem.
Přečtěme si Marek 10: 23 - 31, cit. "  Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!"

Zastavme se. Před tímto výrokem je popsána perikopa o nějakém člověku, který se ptal, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. Židé neměli jistotu věčného života jako my pro svou víru v Ježíše jako Spasitele a Pána. Měli naději, že pokud budou dodržovat Zákon a jeho ustanovení, tedy žít v souladu s požadavky Hospodina, že nakonec dosáhnou věčného života. Tento člověk toužil po jistotě a já mu docela rozumím.
" Mistře, tak co ještě,.... jaké skutky mám udělat, abych měl věčný život!". Ježíši se jeho touha líbila a tak mu říká ať prodá všechno, rozdá chudým a pak ať přijde a následuje Ho. Ten člověk odešel smutný, protože právě tohle nechtěl udělat. Měl hodně majetku a bavilo ho to.

Petr Ježíši připomněl, že učedníci opustili všechno a šli za Ním. Jak víme, Petr byl ženatý a měl tchyni. Opustili své živnosti, majetek i rodiny a
putovali s Ježíšem po Palestině. Tým kolem Mistra byl širší, ale ne všichni byli pořád, jak se říká "v terénu".

Petr patřil k neužšímu okruhu učedníků. Narodil se v Betsaidě. Nakonec se s Ježíšem objevuje v Kafarnaum. Obvykle je přestěhování Šimona Petra dáváno do souvislosti s jeho sňatkem, protože v Kafarnaum žije v domě rovněž Šimonova tchýně, cit. " Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho". (Mt. 8: 14-15). Teď budu trochu fabulovat. Petr byl zřejmě rybář, který zaměstnával námezdní dělníky. Mohla to být podobná situace, kterou řešili učedníci Jakub a Jan, než začali putovat s Ježíšem při Jeho veřejné činnosti, cit. "Bratři nechali svého otce Zebedea na lodi s najatými pomocníky a odešli s Ježíšem."  (Jan 1:20)

Písmo nemluví o Petrově manželce. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když byl s Ježíšem u sebe doma, obsluhuje je Petrova tchyně a ne manželka. Je možné, že už nežila nebo byla Petrova tchyně plná vděčnosti za uzdravení a vzácného hosta sama z úcty k Ježíšovi.

Vraťme se do našeho příběhu, kdy od Mistra a učedníků odchází ten člověk, co měl všechno prodat a následovat Ježíše. Budu číst následující verše, cit. "  Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole
pro mne a pro evangelium,  aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v
přicházejícím věku život věčný." (Mt. 10: 29 - 31)

Lk. 18: 26 - 30 "  Ti, kdo to slyšeli, řekli: "Kdo tedy může být spasen?"  Odpověděl: "Nemožné u lidí je u Boha možné."  Petr řekl: "Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou." On jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný."

Tady jsou zmíněna manželka i děti, které následovník na misii opouští kromě hmotného majetku a některých příbuzných. Zcela jistě to neznamená, že má někdo pro lásku k Pánu Ježíši opomíjet své malé děti, které potřebují výchovu a péči jak matky, tak otce. V evangeliu
Matoušovu, dvacátém čtvrtém verši oslovuje Ježíš učedníky takto, cit. : "Dítky, .......jak těžké je vejít do království Božího!". I z tohoto nezvyklého oslovení se zdá, že Ježíš myslí ve svém výroku na dospělé děti.

Kdyby Petr, po seznámení s Ježíšem, a po zjištění, že misie vyžaduje život mimo rodinu, řekl: "Promiň Mistře, ale já mám manželku, se kterou chci žít", tak věřím, že mu Ježíš dá za pravdu a najde si jiného učedníka. Mistr si nenárokoval to, aby někdo kvůli němu, opustil svou ženu. U Lukáše, ve výčtu rodinných příslušníků, se objevuje i manželka. Můžeme se jen domnívat, jak fungovali manželé v té době, ale předpokládám, že Petr opustil rodinu po zralé úvaze a po dohodě s manželkou, tedy pokud žila.  

Pokud někdo chce jít na misii, tak nemůže opustit děti, které potřebují jeho péči. Dnes můžeme říci, že tento příběh je o misijní činnosti mimo vlastní domov, který musí tito lidé opustit. To se týká i textu z evangelia Lukáše. I když u něj je zmíněna manželka i děti, přesto to neznamená nějaké nezávislé rozhodnutí jednoho nebo druhého partnera, protože oni dva jsou "jeden" viz. Mt. 19:4 ".........a budou ti dva jedno tělo".

Je samozřejmě vůbec nejlepší, když manželé jdou na misii spolu. Už z toho důvodu, aby jeden nebo druhý nemusel čelit pokušení nevěry. Určitě nemají opouštět nesamostatné a už vůbec ne, nedospělé děti.

V drtivé většině případů jdou na misii celé rodiny nebo manželé spolu. Není správné říci: " Tak moje milá, rozhodl jsem se odjet na misii do Patagonie. Vybral jsem úspory, měj se pěkně, starej se o děti. Já následuji Pána Ježíše ve výzvě podle Marka, desáté kapitoly". Sami vidíte, že by šlo o nepochopení toho, co tím Ježíš myslel.

Mnohem více dostane ten, kdo v poslušnosti následuje svého Pána i v místě bydliště, pokud otevře své srdce pro evangelium a práci na Boží roli. Nemusí jít vždy o působení v cizině, mimo domov. Podívejme se také na důležitost takové maličkosti, jakou je vliv sociálního prostředí, které partnera formovalo

2. Vliv sociálního prostředí, které partnera formovalo

Abych nesváděl všechno na duchovní život partnerů. Velký vliv má sociální prostředí, ve kterém partneři od dětství vyrůstali. Satanu se daří čím dál tím více rozbíjet víru v Boha předchozích generací. Kolik věřících manželů neudrželo u víry své děti! Kolik věřících manželů se nechalo oblafnout myšlenkou, která se dá stručně vyjádřit: "Já nechci dítěti nic vnucovat. Ať se pak samo rozhodne, zda bude věřit nebo ne".

Ale ono se dětem už vnucuje! A jak! V době naší rezignace na životní orientaci svých dětí přichází někdo jiný a přichází rád. Satan má volné ruce
a už od dětství strhává děti na svou stranu. Dítě se musí vychovávat k víře v Boha a ne ho nechat osudu své nevyzrálosti, aby začalo věřit
Satanovi a jeho lžím! Aby ho mezitím vychovala "ulice"  nebo závadové party vrstevníků.  

Mnozí uvěřili z rodin, kde moc příkladného vztahu mezi manželi, jejich rodiči nebylo. Moudrý Erasmus Rotterdamský řekl hlubokou pravdu, cit. "Slova povzbuzují, příklady táhnou". Je potřeba, aby děti byli doslova taženi rodiči k tomu, aby se učili poslouchat Boha a respektovat Boží slovo. Když rodiče dítěte věřící nejsou, tak nasají model manželství, které formuje Boží Nepřítel. I když mnohá nekřesťanská manželství jsou dobrá, bez problémů a veletočů, přesto tam chybí známost Boha a Boží láska. Pro děti je darem to, že se narodili do věřící rodiny. A rodiče musí mít od Pána moudrost, aby uměli své děti vést od raného věku ke Kristu, Nenásilně a jít vlastním příkladem vstříc.  

2. Samochodci víry a internetové křesťanství

Jednoznačně ohrožují rodiny i celé sbory. Odebírám časopis "Logos" Křesťanského společenství MILOSŤ ze Slovenska. Jejich pastor senior, Jaro Kříž, začíná bít na poplach. Alespoň mě to tak připadá. Ano, nezávislé, internetové  křesťanství eroduje normální, biblická společenství křesťanů a oslabuje celé sbory. Největší radost z toho má zas a opět Satan. On nepotřebuje uvědomělé křesťanstvo navzájem se milující Boží láskou jak krásně překládají kraličtí, cit., "  "Láska zajisté Kristova víže nás," (2 Kor. 5:14). Tohle opravdu Nepřítel nemůže potřebovat pro své záměry bořit a ničit.   

Nemusím přijímat všechno, co slyším, ale může mě něco oslovit a můžu být tím obohacen. Proč ne. Ale současně musím vědět, kam patřím a znát své duchovní kořeny, které vyrůstají z mého "duchovního domova", z mé "ekklésie". Z účasti na bratrství a sesterství v Kristu ve
svém společenství.

Velkým nebezpečím jsou "samochodci víry". Nikdy nenesli duchovní odpovědnost v nějaké místní církvi. Nikde dlouho nevydrželi, protože vidí kolem samé chyby. Jen oni vědí všechno správně a jsou klidně schopni vyvracet pravdy, které se tam či onde ve sboru vyučují. Najdou
si nějakou oblast působení a tou se vyprsí. Tím si v podstatě foukají svá bebíčka, která je ve skutečnosti neustále spoutávají čím dál tím víc a odvádí od společenství místní církve. 

Když se takový "samochodec víry" dostane, jak se říká "na dostřel" křesťanovi, který není utvrzený v poznání, který si svým způsobem neváží své "ekklésie", tak mu nasadí do hlavy svévolné postoje a duchovní názory, které můžou být mimo biblickou pravdu nebo zvyklosti místního sboru. A může tím utrpět i manželství, protože se dostane nejednota mezi oba partnery.

Přiznejme si, že každá místní církev vytváří svou "tradici", která je obecně spoluvěřícími přijímána a respektována. Pak přijde takový
samochodec víry a řekne něco podobného: "Tohle není přesně podle Písma, tohle děláte špatně, tamto bych dělal jinak. Ty musíš teď to a to udělat."  To "něco" je zpravidla  vytržené z kontextu Písem a často uvádí do zmatku duši nejednoho upřímného
Kristovce.

Lidi, kteří vyrůstali v křesťanské rodině a byli odmalička zapojeni do sborového života, tenhle problém zpravidla nemají. Jsou vychováni v "tradici sboru" a mají v sobě sumu "jistot" a vědí, že jdou správnou cestou. Je úplně přirozené, že se děti drží svých rodičů, své rodiny.  Stejně tak to funguje v "duchovní rodině", v celém shromáždění věřících. Na tento princip je potřeba pamatovat.

3. Duchovní rodičovství

Je jistě mnoho úspěšných manželství, které dobře vychovali své děti. Ale jen křesťanští rodiče jim mohou dát do vínku pokoru a respekt před Bohem.  Jak to mají řešit věřící z rodin, kde živá víra v Boha prostě nebyla. Nebylo nikoho z rodiny, kdo by je od útlého věku, a to prosím zdůrazňuji, od útlého věku vedl do vztahu s Bohem.

V Novém zákonu máme krásný příklad generací věřících. Jde o předky Timotea, cit.  "Timoteovi, milovanému synu: ........ Připomínám
si tvou upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké, a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty. 
 Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.  Neboť Bůh nám nedal ducha
bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy." (2 Tim.1:1-7)

Apoštol Pavel považoval Timotea za svého syna. Abychom tomu dobře rozuměli, za svého "duchovního syna". Můžeme to vědět
z toho prostého faktu, že Pavel byl svobodný. 

Pak je zde zmínka a dvou generací věřících v Timoteově rodové linii. Byla to babička Lóis a jeho matka Euniké, které vykazovaly živou víru v Pána
Ježíše. Pavel doufá, že Timoteus bude pokračovat dál. A jak víme, pokračoval. Haleluja!

Nechci počítat, kdo z nás vyrůstal v rodině, kde nebyla předávána živá víra v Ježíše jako Spasitele předchozími generacemi. My jsme sbor, kde většina lidí nemá tuto rodinnou tradici. Naopak, jsou sbory, kde velká většina lidí pochází z věřících rodin po více generací za sebou a je
to poznat na duchovní stabilitě. Církev Boží, více než kdy jindy, potřebuje tradici předávání víry z generace na generaci.  Zejména tváří v tvář postupujícího islámu do naší západní, křesťanské kultury 

Teď vás chci povzbudit. Mnozí máte před sebou celoživotní úkol, o kterém si myslím, že bude Pánem vysoce hodnocen a sice, založit
dynastii křesťanských generací ve vašem rodu. Pokud nemáte vzor ve svých předcích protože byli sami nevěřící nebo byli věřící formálně, pak se
dívejte na své "duchovní rodiče".

Nemusíme to být jenom my dva s Irčou. Tady se na věk nehraje. Můžou to být klidně Pípalovi, protože mají ve svém rodu linii předchozích generací, které byli věrni Bohu a víře. Prostě dělejte to tak, jak to děláme my!

Prosím vás, neberte to jako nějakou pyšnou řeč. Říkám to v naprosté pokoře. Já jsem 4 generace věřících v nepřetržité řadě z obou stran, a to je mi téměř 60 let. Tomášek s Anetkou jsou již sedmou generací věřících v nepřetržité řadě a v podstatě ze všech čtyřech stran. Ať už
z naší nebo ze strany Vládíkových rodičů.

To je úžasné bohatství a dar pro naše potomky! Na ně přechází naše víra, zvyky a podřízenost Bohu. Chození do shromáždění se nám stalo samozřejmostí už v útlém věku. Tak jak chodila moje babička pravidelně do shromáždění, tak chodím já a tak chodí i mí vnukové. Vezměme si k srdci motto na logu původní Jednoty bratrské, v jejíž kolébce se scházíme, cit. "Zvítězil Beránek náš, následujme jej"

Chci vás povzbudit: Rozhodněte se založit první generaci věřících, která vychová své děti k věrnosti Bohu a k pravidlům společného života
v místní církvi. Učte je znát Písma od útlého věku. Věnujte jim svůj čas, učte je písničky, verše z Bible a buďte příkladem dobrého vztahu
k "ekklésii" - místnímu sboru 

Vím, že to je náročné. Nejdříve to vyžaduje osobní růst rodičů v tom, co jsem říkal. Je to úprk. Za chvíli přijdou děti, a pokud rodiče nevyužili
ten, relativně krátký čas, k tomu, aby se naučili křesťanskému étosu včetně chápání "ekklésie" tedy "shromažďování Božího lidu", pak
prováhali důležitou skutečnost. 

Ve shromáždění se káže Boží slovo. Vyučují se biblické pravdy.  U nás to je "charismaticko-evangelikální směr". Je potřeba více naslouchat a pak poslouchat Boha. Je potřeba, abychom si všichni z prorokování Božího slova, jinými slovy, z kázání bratří, brali plnými hrstmi. Abychom otevřeli svá srdce.  Tady je náš duchovní domov. Nehledej lukrativní kázání na internetu, kde dnes mluví kde kdo, co kdo chce. Je často mimo zjevení Písem. Je to často jinak, než se vyučuje tady, v naší "ekklésii".    
 Amen