Holubička v rozsedlině skály

Holubička
v rozsedlině skály

" Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!". Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář! "Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!"  Můj milý je můj a já jsem jeho...."     (Píseň písní 2:13-16a)

V Písni písní je nádherně ukázán vztah mezi Milým (Pánem Ježíšem, chceme-li mezi Bohem jako takovým) a milou (tedy mnou samým). Má to být vztah lásky. Pokud můj vztah s Bohem je založen na plnění toho, co chce Písmo nebo toho, co mě učí v místní církvi, pak to není osobní vztah lásky "agapé" mezi Bohem a člověkem.

"Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!". Teď jsme v pokročilém podzimu, ale náš text ukazuje na jaro. Fíkovník má v Palestině dvě úrody do roka a zde nasadil první plody. Je po odkvětu a jsou vidět malinkaté fíky. Vinice kvete a vinaři mohou očekávat další úrodu. Další požehnání od Hospodina. Milá je Milým označena jako přítelkyně, jeho kráska. A je vyzývána, aby šla k Milému.

Náš duchovní stav a vztah s Pánem Ježíšem záleží na nás. Možná se vám to bude zdát divné, ale když se nad tím zamyslíme, tak je to tak. V Božím slově nás Bůh ujišťuje o své lásce k nám, že má o nás zájem a chce mít s námi vztah

" Sijón říkával: "Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul." Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále"  ( Iz.49:14-16)

Prorok Izaiáš mluví o Izraelském vyvoleném národě jako o Sijónu. Na hoře Sijón je postaven Jeruzalém.  Izraelci někdy pochybovali o Boží blízkosti a tak říkávali, že je Hospodin opustil a zapomenul na ně. Jejich vzájemný vztah byl založen na Zákonu. Když přestali respektovat
Hospodina, tak to pocítili ve svém životě. Dostavila se neúroda, prohrávali boje a dostávali se do vazalství jiných národů.

V době Nové smlouvy je nastolen nový druh vztahu mezi Bohem a Izraelem resp. mezi Bohem a lidmi. Za hříchy je zaplaceno Ježíšovou smrtí. Už to není takové to účetnické : Má dáti - dal.  Nemusíme si skutky dobývat Boží přízeň. Naopak. Víme, že nás Pán Ježíš miluje a že i my
milujeme Jeho. Vykazujeme pak "skutky Boží lásky", které přichází jako plod osobního vztahu.

Text můžeme aplikovat i na nás. Nikdo z křesťanů by neměl říkat, že ho Bůh opustil. I když se Ti to může zdát, že tak nějak na Tebe Bůh zapomněl, tak to není pravda. Text pokračuje, že i kdyby některá žena zapomněla na své malé dítě a nechala ho o hladu a bez přístřešku, tak Pán Ježíš na Tebe nikdy nezapomene!  Vyryl si nás do svých dlaní.  Obrazně řečeno, připomíná mi to stopy po hřebech na kříži. Ježíš se podívá na své ruce, kde má napsané moje jméno a stopy do hřebech. Pak se podívá na mě a touží, aby to, co v mém životě začalo pučet a kvést, také uzrálo. Aby nedošlo k tomu, že nasazené malé plody, fíkovník shodí a nebude z toho nic.

Máme na zahradě dvě hrušně. Vždy odkvetou a objeví se malinké hruštičky. Těšíme se, že konečně ochutnáme, jaké ovoce budou nést. Pak najednou se plody přestanou vyvíjet, strom je shodí a není žádné ovoce. Další rok se to opakuje, pořád dokola. Nevím, jestli tohle fíkovník umí taky, ale hrušky určitě.

V našem textu nasazené plody ani květenství vinice ještě nedozrály. Je potřeba, aby pokračoval růst a pak zrání. Aby to směřovalo zdárně k sladké a bohaté úrodě. Samo jaro nestačí, musí přijít také léto. 

Možná vnímáš, že se v tvém životě něco rodí. Ať už v tělesném nebo duchovním životě. Možná si nejednou zažil, že něco nového, něco co Ti začalo ten křesťanský étos kořenit, skončilo. Nějak to vyšumělo do ztracena. Prostě, nešlo to dál. Aby to nové, v mém životě rodící se do kvality Krista, mohlo růst, dozrát a přinést ovoce, k tomu je potřeba: Vstát a jít ! , cit. "Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!"

To je výzva pro každého z nás.  Jsme tou milovanou, kterou Milý oslovuje "krásko má, a pojď!". No tak běž! Proč, jsi se zastavil! Je tady nové "jaro" ve vztahu se svým Pánem!  Něco se začíná rodit. To, co Tě začíná obohacovat a co slibuje dobré ovoce. Tak vstaň a přimkni se k Milému ještě
blíž. Ještě bližší vztah než máš teď. Vždycky je rezerva. Vždycky můžeš vztah s Pánem prohloubit. Píseň nás učí, že je potřeba o to víc jít za Milým,
jít za Pánem Ježíšem. U Něj najdeme skrýš, ochranu a sílu pokračovat ke zralosti.  Jsi v Božích očích krásná, jsi Jeho přítelkyně, na kterou čeká a chce si užívat vztah s Tebou.

2. Holubička je v rozsedlině osamělé skály

Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář! "

Letěla holubice, letěla. Hledala a letěla pořád dál a dál. Najednou zjistila, že nemá dost sil a nemá kam dosednout. Dostala se daleko za pevninu a kolem jen moře. Najednou zahlédne, jak z vody vystupuje příkrá skála. S úlevou dosedne pod skalní převis. Nemůže jí seshora napadnout mořský orel a tak spočívá v bezpečí. Příkrost skály nedovolí zaútočit šelmám. Nabere nových sil a zas poletí zpět. Teď už ví, že doletí a bude žít tak, jak vždycky chtěla. Najednou uslyší hlas: "Ukaž mi svou tvář! Vykoukni z mé skrýše, chci tě vidět." Je to hlas Milého, který se postaral o svou "holubičku" a dopřál jí nejen odpočinek, ale i ochranu

Poněkud kostrbatý pokus o příběh na tento verš. Jedno je jisté: Jsme v úkrytu a pod Boží ochranou. Tím úkrytem je Bůh a ochranou je nám Golgotský Vítěz - Ježíš Kristus. ON je tím, kdo je naší záštitou. A co je důležité: Není to za naše nějaké zásluhy, ale proto, že nás miluje!

V původním hebrejském textu znamená slovo "skála" přesněji "osamělou skálu". Není už na výběr. Není více možností. Kolem není nic pevného, na čem by holubička mohla dosednout a být chráněna před dravými ptáky.  Mám v oblibě verš ze Žalmu devadesátého prvního, cit. " Kdo v úkrytu
Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného". A o kousek dál je toto, cit,  "Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží"

Výraz "ukaž mi svou tvář", v původním hebrejském textu je tvar "marajich", spíše znamená " ukaž mi své vidění"  Milý chce mít s milou osobní
kontakt. Chce vidět její tvář, nemůže se dočkat, až se otočíme k Němu. Nejen to. ON chce znát naše vidění světa, toho, co se nás dotýká, co
je naší radostí nebo naopak strastí, kterou právě procházíme. Ten kdo nás miluje, tomu není jedno, co prožíváme a v jakém duchovním stavu jsme.

K tomu přečtu dva povzbuzující verše. Nejprve ep. Kol. 3 :  3 " Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu"

Zemřeli jsme, ale čemu! Vždyť pořád žijeme. Tady jde o duchovní stav mé osobnosti. Moje životní orientace se změnila, a to radikálně. V souvislosti s epištolou Koloským jsme zemřeli "mocnostem světa" , které určovali mé chování dříve, než jsem se setkal s Kristem,  cit. "   Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat:  neber to do rukou, nejez, nedotýkej se - jako
byste stále ještě byli v moci světa? " (Kol. 2: 20 - 21)

Dál nebudeme text rozebírat, protože bychom se dostali k zápasu o čistotu Církve, která se dostávala pod tlak gnóze. To dnes není tématem.

Apoštol Pavel, na jiném místě říká, že Galatští byli otroky vesmírných mocí (Gal. 4:3). Ale to ještě když byli nedospělí. Teď poznali Ježíše Krista jako Spasitele a Pána a proto "zemřeli duchovní vládě" těchto temných, démonských sil.   

Stali se v Kristu dospělými! Všechno co mluví a dělají, dělají je "ve jménu Pána Ježíše" . Začali brát Boží slovo vážně a učí se vidět svět kolem
sebe tak, jak ho vidí jejich Pán. Přečtu k tomu epištolu Koloským 3:16-17,cit.  " Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.
 Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci." ( ep. Kol. 3: 16 - 17)

Výraz "slovo Kristovo" je v Novém zákonu jenom na tomto místě. Je to zrovna tak "slovo Boží", které se vyskytuje v textu Nového zákona. Tady má své místo, protože apoštol Pavel ukazuje, že ne " duchovní mocnosti světa", ale Kristus je ten, ke komu mají věřící směřovat a jím se zabývat. ON je skutečný vládce světa

Po svém vzkříšení, Ježíš poslal učedníky do Galileje. Tam se jim zjevil a sdělil jim, cit.  " ........... "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi."   

Slovo Kristovo je slovem Božím! A má v nás přebývat v celém svém bohatství. Pravdou je, že někdy ho v sobě neudržíme a nahradíme "jinými slovy". Nějakou filosofií, mudráctvím, rozumováním a já nevím čím ještě vším. Taky ho mnozí neberou " v celém jeho bohatství". Zejména ne v oblasti vnímání živého Boha, který chce aktivně jednat v našich tělech, životech a vztazích. Mnozí ani netouží po zázracích, po tělesním uzdravení na základě modlitby víry. Odkazují se na to, že to "tenkrát Bůh dělal", aby se prosadilo křesťanství uprostřed řecké mytologie a egyptského polyteismu. Dnes už jsme přeci někam pokročili, máme zde vědecký pokrok a úžasné technologie.

Vraťme se k milé z Písně písní, kterou teď představuje holubička schovaná pod skalním převisem. Milý touží, aby mu ukázala své "vidění světa".
Mělo by odpovídat tomu, jak to vidí její Milý.  Milý chce slyšet také její "lahodný hlas". To jsou naše modlitby, chvály a uctívání a také mluvení o Bohu. Přemýšlení nad Božím slovem a pak mluvení. Naše řeč bude odpovídat tomu, čím naše srdce přetéká. Chce vidět " půvabnou tvář"
své milé.

Bůh má jiné vnímání krásy. ON hledí na srdce člověka. Izrael, chtěl mít také krále. Stejně jako okolní národy. Hospodinovi se to nelíbilo, ale když na tom trvali, tak jim vybral, Saule. Věděl, kdo se jim bude líbit. Bible říká, že byl nejhezčí z mužů, cit."  Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad něj; od
ramen vzhůru převyšoval všechen lid.". Bůh taky věděl, že je vhodný vojevůdce pro boj s Pelištejci, kteří Boží lid Izrael pořád napadali a
sužovali. Saul dostal šanci, aby se přimkl k Hospodinovi na celý svůj život. Jak víme, nevyužil toho a skončil špatně.

Naše tvář je "půvabná" i ve stáří, kdy půvab ztrácí vlivem věku. Někdo třeba nemá až tak fotogenickou tvář nebo pěknou postavu. Ale tohle Bohu vůbec nevadí, protože On hledí k našemu srdci. Zda toužíme po svém Milém, zda Ho neustále hledáme a chceme být s Ním. Klidně i ve škole nebo v zaměstnání. Prostě všude. Já se modlím v autě a říkám:" Pane, dávám Ti zahlédnout svou tvář. Vím, že jsi se mnou a budeš mě dnes provázet svou mocí a láskou. Jdu školit ve tvé síle, ať lidi poznají, že Tě miluji " .....atp. se vyjadřuji.

Hlas milé je Milému zvlášť lahodný při chvalách a uctívání. Mnozí křesťané zpívají duchovní křesťanské písně, které připomínají naše vykoupení, Ježíšovu oběť na kříži a odhodlání žít pro Pána. Super, ale myslíte, že Ježíš nechce, abychom se zaměřili jen na Něj a
chválili Ho, uctívali a vyvyšovali? 

ON doslova potřebuje "chváliče" jako jsme my. Teď to vypadá dost troufale až pyšně, ale mě to řekl Duch svatý. To jsem si nevymyslel nějakou dedukcí.  Nedávno jsem se modlil a tak trochu hořekoval, že nás je málo. Ať nám Bůh přidá lidi, že mladí zvěstují evangelium, rozdávají letáky, někdy děláme i veřejné akce povolené městem atd. a pořád, tak nějak nic moc. A pak jsem dostal překvapivou odpověď. Můj Milý řekl své milé  : "Já vás potřebuji pro sebe!"  " Mému srdci jste milí. Já potřebuji slyšet vaše chvály a uctívání.  Mně právem patří a já toužím slyšet váš hlas".

Mnozí si řeknou: "Ten Vašek už úplně zblbnul !  My chceme vidět růst, výkony a zvedat počty členů. Jinak vás nebereme vážně,
v tom Domku. Tohle je jen tvoje obezlička".  

Věřím tomu, že Pán Ježíš chce od Božího lidu také něco osobního. Je to jako když multimilionáři máte něco koupit, třeba k šedesátinám. Co jako chcete kupovat. Má na co si vzpomene a hned. Nemusí někde škudlit každou korunu. Takového člověka potěší, když je to dárek, který vyjádří vzájemný vztah a vůbec nevadí, že je za několik korun. Tak nějak jsem to ten večer přijal.

Samozřejmě to neznamená, že budeme rezignovat na misii. Určitě ne, ale nenechme se svazovat okolnostmi tohoto typu. Jsme těmi, po kterých touží náš Milý, chce znát naše vidění světa, vnímání jeho lásky a moci, touží po nás a užívá si našeho "lahodného hlasu" při chvalách
a uctívání.

3. Ach jo, ty lištičky

Král Šalamoun ve své písni přechází z prožívání vztahu s Hospodinem k příkazu, který jakoby od textu nepatřil. Ale je tam a patří tam,
cit.   "Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!"  

Někdo ohrožuje kvetoucí vinici lásky mezi Milým a milou. Jsou to takové malé potvůrky, ale je jich hodně. Pokud nebudou včas
vychytány, dokáží vinici vyplenit a zkazit její úrodu. Podle původního hebrejského textu může jít také o šakaly nebo vlky.

Jsem z Jižní Moravy a na vinicích jsem pracoval. Nikdy jsem si pořádně nevšiml, jak vlastně kvete. Vinice kvete nenápadně. 
Květenství se skládá průměrně ze 100-300 květů, ale pouze 20-50 % z nich se vyvine do bobulí. Květ je malinký, budoucí hrozen vypadá tak trochu jako kartáč na mytí sklenic. Vůně taky nic moc. Někdo říká, že vinice nevoní. Není nijak výrazná, ale teprve když rozemnete pár květů, tak zjistíte výraznou vůni. Ale
jak by vinici mohli uškodit malinké šelmičky, to opravdu nevím. Že by ožíraly kmeny nebo žraly květenství na vinici? Nebo vyhrabávaly kořeny? Dyť to jsou masožravci. Jo, pes žere zralé hrozny, to ano. Ale kvetoucí vinice ještě zralé bobule nemá.  

Takže význam textu musíme hledat v alegorickém výkladu. Česky řečeno: Je zde jinotaj. Příměr o škodlivé činnosti lištiček na vinici vypovídá o něčem jiném. O něčem, co je za tím textem skryté.  Rabíni v Midraši ( tj. židovský výklad biblických textů Starého zákona) předkládají alegorický výklad o tom, že vinice představuje  Izrael a lištičky Egypt. Jak víme, Egypťané někdy byli přátelé, jindy byli nepřátelskou mocností.

Lišky mohou být také ^(alegoricky) chápany jako konkurence Milého resp. jako nápadníci milé, kteří tím kazí vztah milé k Milému. Každopádně:
Lištičky představuji něco nebo někoho, kdo kazí náš vztah s Pánem. Působí to často nenápadně, je to malé, ale je toho hodně a je to dost
intenzivní!   Podívejme se každý do svého srdce a zkusme si za domácí úkol napsat, co všechno se v mém životě nemůže Milému líbit, co kazí náš vztah s Bohem. A pak je pro nás úkol: Ty jednotlivé, často malé a drobné věci ze svého života, v síle Boží, prostě odstranit!  Vykopat je ze svého života! Tak by to bylo nejlepší

Znovu zdůrazňuji: Nejde o skutky, ale o osobní vztah s naším Pánem. Nemusím sedět doma, hlavu ponořenou v Bibli, tlačit ze sebe modlitby a snažit se rodičům pomáhat s domácností, aby viděli, že jsem jiný. Vztah je jisté sebeobětování se pro druhého. Je to podobné manželskému slibu, kdy všechno, co je mé, je mého partnera a všechno, co je mého partnera, je mé...... Václave, kuš! Vzpamatuj se!

Po těch 38 letech v manželství jsem se teď trochu zarazil. Přiznávám, že to je nedostižitelný ideál, ale máme se k němu blížit. Máme na tom
pracovat.  

Vztah s Bohem se nebuduje na místech, kde není přítomen. Vztah s Bohem se nebuduje leností, ale tím, že pro Něj obětuji něco ze svého pohodlí. Vztah s Bohem se nebuduje zájmem o vše možné jen ne zájmem o věci našeho nebeského Otce.

Výzva je jasná: Vychytej ty lištičky, nebo tvůj vztah s Bohem půjde do kopru!

Vždy je možné začít. Možná už se něco rodí, už to raší. Tak to zas nezazdi tím, že nepůjdeš dál, tzn. blíž k Bohu. Písmo nás vyzývá, cit. "Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!"

Na závěr přečtu poslední část dnešního textu: " Můj milý je můj a já jsem jeho...."  . Tohle je naší jistotou. Víme, že máme svého Pána a že jsme Jeho. Že s Ním můžeme rozvíjet osobní vztah, ve kterém se nás bude dokonce dotýkat i v emoční oblasti.  Nepěstujeme
vztah s Pánem pro prožitky, ale proto, že si uvědomujeme, co pro nás Ježíš udělal a dělá. A tady dělat bude. ON nikdy neřekne: "Už jsi mě tolikrát zklamal, tak táhni. Už Tě nechci vidět". Takhle to řekne svět ve svých vztazích, ale Bůh nikdy.

Milá se může zbytečně ochudit o prožívání výdobytků kříže. Věřící se může tak nějak proplácat tím křesťanským, často různě ujařmeným životem plným úzkosti, proher a formalismu. Díky Bohu, že tohle není naším programem. Když budu mluvit za sebe, čím  dál více si uvědomuji, že "Milý
můj ke můj a já, že jsem jeho". Takové prožívání vztahu s Bohem přeji každému z nás

Amen