Černá

14.02.2010 00:00

Černá
Píseň písní 1 : 4 – 6
Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání, opojnější než víno. Právem tě všichni milují.  Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské dcery, jak stany Kédarců, jako stanové houně Šalomounovy.  Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili: uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní“

Pokračuji v úvahách z knihy Písně písní a navazuji na minulé kázání „ O lásce“. Pojďme spolu vstoupit do role milované a prožívat to, co bude mít v nebi své pokračování a naplnění  

Vidíme, že milou touha neopouští. Chce být a přebývat k královských komnatách. Vyjadřuje to slovy „Táhni mne za sebou! Dáme se v běh“  V prvé řadě je potřeba říct, že dva nepůjdou spolu pokud si nerozumí. 

Prorok Amos ve třetí kapitole přináší slovo Hospodinova soudu nad neposlušným Izraelem . Začíná otázkou na tělo 

Am 3: 3 „ Půjdou spolu dva, jestliže se nedohodli? „

Ti, kdo si navzájem nerozumí a/nebo nechtějí rozumět, spolu nepůjdou ! Izrael si přestal rozumět s Hospodinem a dělal si co chtěl. Hospodin jim vytýká, že cit.  „ správně jednat neumějí“, že „ uskladňují ve svých palácích násilí“ a nakonec ústy proroka neslyší nic pěkného : „ Tuto zemi obklíčí protivník, tvá opevnění strhne, tvoje paláce budou vyloupeny“ Jedno je jisté : Důsledkem špatného vztahu mezi Izraelem a Hospodinem dochází k rozchodu. Jdou od sebe ! Bůh je bude trestat za jejich nevěrnosti. Přitom musím zdůraznit, že se svého vyvoleného národa nikdy nezřekl

Ani když Židé vydali Ježíše do pohanských rukou k ukřižování. Ap.Pavel to jasně potvrzuje v ep.Ř 11:2 „Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl…“ . Přihodilo se jim tohle : Nemůžou jít spolu, protože se neshodli. Jejich zájmy se rozchází a dál to takhle nejde.  Míra a intenzita vztahu ….nebo nevztahu neohrožuje mou identitu kým jsem v Kristu ! Neohrožuje moje spasení. Díky Boží milosti dál zůstávám Božím dítětem stejně jako neposlušný Izrael dál zůstává vyvoleným národem. Ale nejdou spolu, již téměř 2000 let.

Tohle ale není problém milé. Ta naopak touží po únosu z domova a chce být se svým Králem. Chce přebývat tam, kde láska dochází svého naplnění. V přítomnosti milého. Už nechce zůstat v původním způsobu života ani hodinu. Chce s milým doslova běžet, jako o závod, do jeho příbytku, do jeho komnat …. Do komnat, kde se neuskladňuje násilí a které nemůžou být vyloupeny Nepřítelem !  ( Am : 3 : 10 – 11)

Kol. 3:1-3 „  Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.  K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.  Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu“

Milá doslova za sebou „pálí mosty“. Směřuje od pozemských věcí k nebeským ! Jestliže jsme byli s Kristem vzkříšeni k novému životu, k proměněnému lidství, pak hledejme to, co je nad námi ! A tam najdeme svého Pána. „Kristus sedí na pravici Boží“ !  Směřujme k tomu, co má punc věčnosti. Zaměřujme se na nebe ! Teď mě oslovila kniha od Billa Johnsona „ Když nebe pronikne na zem“ . Vřele každému doporučuji.

Konec čtvrtého verše našeho textu vyjadřuje, proč se milá nemůže dočkat uvedení do komnat milého cit. „….Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání, opojnější než víno“. Jak vidíme, není tam sama, jsou tam další „dcery Jeruzalémské“ 

V Božím království není místa pro sobectví, kdy bychom si chtěli uchránit svůj vztah s Milým jen pro sebe. Milá ví, že není sama. Říká : „Právem tě všichni milují „ . Ale tím se nezabývá. Ona jedná a touží za sebe ! Tak jako mají jednat i „dcery Jeruzalémské“

Každý z nás je součástí těla Kristova. Církev Boží se skládá z jednotlivých spasených v Beránkově krvi. Měla by se nacházet v královských komnatách, jásat, radovat se ze svého Pána a připomínat si Jeho laskání. Takové laskání, které doslova zblbne hlavu, protože je opojnější než víno. To vyjadřuje vášnivý vztah, …..  honem, honem,  aby už byla v Jeho domě !  Tam, kde „ Vládne Kristus „ ! ( Žd.3:6 Kral.př.)

Dnes prožívám podobný vztah s Bohem, Otcem, Synem i Duchem sv. Už nechci být jednou nohou v Církvi a druhou ve světě. Jednou nohou se zaměřovat na Pána a druhou nohou stát na své sebestřednosti. Nechci žít dvojím životem. Nekoukám se na lidi, co tomu všemu řeknou. Jak kdo rozumí nebo nerozumí Jeho hlasu. Jaký mají vztah se svým Pánem !

Já říkám svému Milému : Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Už se nemůžu dočkat, kdy přijdeš a doslova mě uneseš do svého domu. Přijímám Tě takového jaký jsi. Je mezi námi soulad a proto jdeme dva : Můj Bůh a já !

Každý z nás musí svého Milého opečovávat , něco pro Něj obětovat, něco mu darovat. Jde o vnější vyjádření vnitřní touhy . Jinak se na Jeho komnaty a Jeho království ve svém životě nebudeme těšit . Nebude mít touhu být s Ním ! Jeho komnaty budou oloupeny o moji přítomnost

Ř 8: 35 – 39 „ Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?  ….. slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.  Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,  ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“


A přesto je něco, co nás může od Jeho lásky a moci  odloučit. Je to naše neproměněné „JÁ“ . Naše zkreslené představy o Bohu, naše nekající, tvrdé srdce nenaplněné Boží láskou ! Je to také naše sebestřednost, sobectví a pýcha. To všechno nás může od Boží lásky odloučit 

Čtyřicet let patřím Pánu Ježíši, ale až teď jsem pochopil. Největší růst v disciplíně zvané „přebývání v Jeho komnatách“ jsem zaznamenal ve chvílích osobního ztišení, chvály a uctívání. Ono to …. až takové ztišení není. Někdy je to hodně hlučné. Ale jedno je jisté :  Jsou to osobní setkání bez kterých prostě nemůžu už být 

Pán Ježíš chodil na pustá místa, aby byl sám se svým Otcem. Pouto vzájemné lásky nemohlo jednat jinak. Alespoň v noci, alespoň nějakou chvíli být s Ním o samotě. Nestačilo Mu vědomí, že byl, je a nepřestane být Božím Synem. Vzal na sebe naše lidství a proto se potřeboval modlit,  rozmlouvat se svým Otcem a vnímat Jeho lásku. V Jeho přítomnosti dostával novou sílu, kterou ve službě vydával. Uvedu příklad z Písem

Žena trpící nemocí dvanáct let prožila zázrak cit. Lk 8: 44 – 48 „ Když se ale zezadu přiblížila k Ježíši a dotkla se cípu jeho roucha, její krvácení ihned přestalo.  "Kdo se mě dotkl?" zeptal se Ježíš. Když se nikdo nepřiznával, odpověděl za ostatní Petr: "Mistře, davy se na tebe mačkají a tlačí a ty se ptáš: Kdo se mě dotkl?"  Ježíš trval na svém: "Někdo se mě musel dotknout. Cítil jsem, jak ze mě vyšla moc."  Žena poznala, že se to neutají. S rozechvěním přistoupila, padla před ním a pověděla mu přede všemi, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena.  Ježíš jí odpověděl: "Vzchop se, dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji."

To nebyla víra v Pána Ježíše jako jejího Spasitele. To byla víra v Ježíšovu moc ! Ve víře se chtěla alespoň dotknout pláště toho, o kterém slyšela, že uzdravuje a činí divy a zázraky. Věřila, že i to bude stačit k jejímu uzdravení. A Ježíš poznal, že z Něho vyšla „moc“ . Pavlík překládá doslovně „ já jsem poznal ode mne vyšedší moc“ . Vydával ze sebe a potřeboval znovu čerpat další a další sílu

To samé se stává s námi, když se modlíme a stojíme v Boží přítomnosti.  Když se nedostává slov, lze se modlit v  jazyku. Přestane komunikovat duše a tuto roli převezme můj duch . Duch sv. rozumí každému jazyku a začne nám vkládat slova do duše, ve chvíli  kdy se zase modlíme myslí. Dá se střídavě modlit myslí a duchem  ……

1 Kor. 14 : 14 – 15 „ Když se totiž modlím v jazycích, modlí se můj duch, ale má mysl zahálí.  Co s tím? Ano, budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí. Budu zpívat duchem, ale budu zpívat i myslí“

Nebudu se zabývat tématem používání jazyků ve společném, veřejném shromáždění. Chci ukázat na princip. Jde o osobní budování mého vztahu s Milým. Tady je krásně vidět princip střídání – chvíli česky, chvíli v  jazyku. Zkuste to až se postavíte do „svatyně svatých“ do které nám Ježíš zjednal „smělý přístup“ jak píšou Kraličtí. Chválit a uctívat se dá také tím, že si dopředu vypíši verše z Písem a pak je během osobního ztišení prohlašuji, děkuji za ně, přijímám je vírou za své …..! 

V takových chvílích v nás pracuje Duch sv.,  Přivádí nás k Pánu Ježíši a nebeskému Otci, uzdravuje tělo, duši i ducha, prostě koná svou práci. Proměňuje také naší mysl tím, že jí obnovuje a dává jí svůj charakter. Pak  nemáme problém s otázkou Boží vůle v našem životě. V tomto týdnu mi to Duch sv. při chválení a uctívání připomněl 

Ř 12: 2 „ A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“

A docvaklo mi to. Proměňování a obnovování naší mysle přichází ve chvílích , kdy jsem v Jeho komnatách a vnímám Jeho lásku  .Pak končí diskuze v mé hlavě nad tím, co je nebo co už není Boží vůle ! Budu s Ním natolik sjednocen a proměněn, že převezmu Jeho vůli za svou. Můžeme říci, že tenhle proces probíhá i díky chození do shromáždění, díky víře v Boží slovo apod. Ano, ..určitě, ale když se člověk naplno otevře působení Ducha sv. tak je to mnohem intenzivnější, lákavější a mocnější.Doporučuji každému a věřte, že vím o čem mluvím

Tohle není zadarmo jako spasení. Je to za to, že toužím přebývat v Jeho komnatách, vstupovat do duchovní „svatyně“ . Je to Boží milost  do které se musí vstoupit. Tak jako musela milá vstoupit do komnat Milého

S tím vším odejdou i výčitky vůči Bohu, že to či ono v mém životě dopustil. Půjdeme spolu, protože se navzájem snášíme a rozumíme si. Budeme taženi provázky Jeho milování a dáme se do běhu – spolu s Milým. Budeme Ho následovat a na naše zájmy a cíle zapomeneme   

Oz. 11:1 – 4 „  Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.  Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám.  Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval.  Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej“

Bůh říká každému z nás :  „Už když ses narodil, tak jsem si tě zamiloval. Často jsem tě volal k sobě, abych ti ukázal svou lásku, moc a sílu. Ty jsi však hledal uspokojení jinde. Naučil jsem tě chodit a ty jsi ve svých rukách nosil modly. Ani jsi to nevěděl a já jsem tě uzdravoval. Přitahoval jsem tě k sobě „provazy lidskými“, ano, tak abys mě rozuměl. Jde o moji lásku k tobě, jsou to provazy mého milování. Ty ses škubal, vzpíral, chtěl jsi intelektuální, pragmatickou víru. Vnímal jsi mě jen z papíru, ale ve skutečnosti to byla karikatura pravého vztahu. Neznal jsi Mě, tak jak mě znát můžeš. Když se necháš  přitáhnout mou láskou, zažiješ neskutečný věci „

Černá a přece půvabná 

Nejde o rasový podtext. Výklad spočívá v tom, že na předním Orientě, na Balkáně a v oblasti Středomoří je ideálem krásy ženy bílá pleť. Pamatuji na fotky z Bulharska, kde se moji rodiče narodili. Ženy pracující ve slunečním žáru na poli a zahalené od hlavy až k patě. A aby se to nepletlo, se šátkem na hlavě. Holt, být krásnou něco stojí ! Tenkrát pot a dnes se platí za solária. Milá by chtěla mít kůži jak alabastr, ale je do sněda opálená.

Copak se jí přihodilo ?

Postihla jí neláska, doslova  nenávist od „synů matky“ . Ani se k nim nehlásí jako ke svým bratřím. Mohli to být synové jiného otce. Ale pořád je spojuje společná matka. Toužící milá si nesla sebou problém – nebyla krásná tak, jak by si představovala. Nemohla za to ! Na svoji obhajobu říká : 

„Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili: uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní“

Musela poslechnout své bratry a jít hlídat vinici. A tam se nepříjemně opálila. Nebylo kde se schovat před žárem poledního slunce. Pracovala na jejich vinici a svou vlastní krásu neuhlídala . Neuhlídala svou vlastní „vinici“.

Milou postihla neláska těch nejbližších, těch kdo netouží po královských komnatách.  Ostatní v jejím domě  netouží po tom, být žádoucí pro svého Milého. Ptáme se proč ? Odpověď je jednoduchá : Oni Ho až tak nemilují !

Ještě když byla doma, se svou matkou a svými bratry, ……už tehdy mezi ně nepatřila. Byla doslova „duchem nepřítomná“. Myslela na svého Milého, toužila být krásná, aby se Mu líbila. Ostatním to bylo šuma fuk. Možná říkali :

„Přestaň snít o svém štěstí, o princi, který přijede na bílém koni, a koukej mazat na vinici. Práce stojí, bobule můžou ozobat ptáci. Lelkovat  někde ve stínu nemusíš, je sucho, tak u toho vinohrad můžeš okopávat ať tam nezahálíš„ !

Jestliže jde o obraz věřících lidí, pak „synové matky“ představují křesťany, kteří netouží po opravdovém, pořádně prožívaném vztahu s Bohem. Brání se zuby nehty emocím s odkazem na literu Písem. Nejsou natolik naplňováni Duchem, aby byla stržená z jejich očí zástěra pro kterou nevidí mělkost svého vztahu s Bohem. Netouží po královských komnatách a tím ani nežijí v Božím království. Nevydali své duše Pánu a nepřijali Jeho vládu nad svým životem.

Král je zatím neuvádí do svých komnat, protože se nedokážou říct „Táhni mne za sebou! Dáme se v běh“ .  Ještě k tomu nedozráli  ! On je ani nezve, protože nevidí touhu jako u té milé. Mají jiný životní styl. Nevadí jim nečistota a těmito očima se dívají na tu milovanou. Musela poslechnout. Hlídala jejich vinici a přitom neuhlídala vinici svou . Tou  „vinicí“ je její tělo, které neuhlídalo svou bělost. Vinice si „synové matky“ cení víc než své čistoty a krásy. Nebyl to přístup lásky  k vlastní sestře, která chtěla být žádoucí pro jejího Milého

Na závěr chci povzbudit každého, kdo touží. Nevadí, že se na nás bratři v Kristu rozohnili, když jsme začali toužit po Milém jinak než oni. Nevadí, že jsme černí od žáru slunce, když nás vyhnali hlídat jejich vinici !

„Černá jsem, a přece půvabná“ . Každý jsme tou milovanou. Bůh se na nás dívá jinýma očima než „ synové mé matky“. V této chvíli nás Ježíš bere za ruku a říká :

„Nevadí, že jsi černá, nevadí …..jsi půvabná a v mých komnatách budeš skryta před žárem slunce. Za chvíli bude tvá pleť bílá jako alabastr. Pojď se mnou, jsou tam i další „dcery Jeruzalémské“ a budeme si připomínat, jak jsem tě táhl k sobě, jak jsem tě vyučoval, uzdravoval. Brzy zapomeneš na útrapy, které ti způsobili tvoji nejbližší ! 

Kam nás táhne, tam s Ním poběžíme .Poběžíme k Němu, do Jeho komnat,  do „ ticha jeho nádvoří“ . Poprosím Vládíka, aby nám zazpíval písničku „ Veď mě dál, do ticha, svatyně svatých „  . My se můžeme ztišit a vnímat text, který musel být složen z Ducha sv. ON na nás bude působit a proměňovat nás do Božího charakteru . Možná budeme lépe rozumět slovům „ Veď mě dál do ticha Svatyně svatých, veď mě dál skrze krev Beránka. veď mě dál do ticha Svatyně svatých, veď mě dál, tady jsem, veď mě dál ….“ 

Amen

 

Diskusní téma: Černá

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek