Buddhismus

BUDHISMUS =  je náboženstvím, spíše filozofií, resp. skupinou náboženství, které je v mnoha aspektech protikladem ke křesťanství. V tomto protikladu vyzývá buddhismus křesťana k zamyšlení se nad sebou, jak on obstojí jako reprezentant Krista na zemi

Buddhismus sdílí pohled na svět a lidský život s hinduismem.  Zakladatelem tohoto náboženství je Siddhártha Gautama později řečený Buddha = Probuzený.  Kde se narodil nelze jednoznačně říci. Prameny nedovolují přesnější datování a tak jeho činnost je kladena od  6 stol. př.Kr.  do pol. 4 stol.př.Kr. Žil přibližně 560 – 480 let př.Kr. Měl se narodit na dvoře lokálního knížete na severu indického poloostrova . V 16 letech  oženili Gautamu  s dívkou Jašohardou . Od mládí se oddával požitkům. Dále se musel zabývat právem a správou území, kde panoval jeho otec. Když opustil palác a na tržišti uviděl staré, špinavé a zbídačené lidi byl třikrát hluboce otřesen
a) spatřil starého muže, zlomeného, zkřiveného, opírajícího se o berle, jak se vrávoravě vleče
b) vidí nemocného, špinavého od zvratků a moče, ošetřovaného a nošeného jinými
c) nakonec vidí pohřební průvod. Zde je konfrontován s konečným řešením utrpění které viděl předtím

V rozhovoru s kočím se dozví, že to bude i jeho konec. Došlo mu, že pomíjivost je příčinou všeho utrpení. Po setkání se  šramanou (tj. potulný mnich )  se rozhodne odejít do bezdomí a začíná hledat únik z této reality. Bylo mu 29 let. Později se k němu přidali někteří příbuzní.  Nejstarší svědectví o Gautamově životě se nachází v jeho promluvách, které začínají „ Tak jsem slyšel… „. Ten kdo slyšel je Ánanda, bratranec a dlouholetý průvodce Gautamy. Ten si měl pamatovat 82 000 Gautamových výroků a 2000 dalších o němž ho pravili jiní  ( ? ) . Tradice praví, že po Gautamově smrti se sešli jeho žáci, aby na sedmiměsíčním koncilu uchovali nauku. Při té příležitosti měl Ámanda referovat o tom co slyšel. 

Toto je historicky pochybné. Pravdou spíše bude ,že se jeho učení předávalo po generace ústně, svým způsobem se vyvíjelo a nutně docházelo k jeho změnám. Ústní tradice trvala nejméně 100 let.  Historické zprávy o Gautamově životě mají mnohé mýtické prvky

Hledání východiska z pomíjivosti trvalo Gautamovi šest let.  Mezi dalšími poutníky v bezdomoví se setkal s rozdílnými naukami. Jediný spojující prvek bylo to, že se zřekli postavení v kastovním řádu.  Stal se šramanem  ( původně šlo o  šamany, mágy a léčitele z jejichž extatických a tělesných cvičení vznikla jóga a meditace). V jeho době jejich původní  obsah byl nahrazen bezdomovím s cílem najít ve svém životě východisko z pomíjivosti

Gautama se jaksi nezařadil. Stal se určitou avantgardou. Např. nesouhlasil s výkladem karmy

„Karma“  znamená, že  činy minulých životů určují kvalitu současného života stejně jako momentální činy utvářejí okolnosti budoucích existencí.  Tato nauka má dva body , které si protiřečí :

a) na jedné straně pobuzené svědomí nedělat špatné věci   
b) na druhé straně nezájem o postavení a stav druhého, který si tím odčiňuje důsledky zlého jednání z minulých životů.   Ti, kteří tak žili, se pro Gautamu stali lidé se „zatemněným rozumem, žijící bez sebeovládání“

Ke konci svého hledání zkoušel i extrémní vyhladovění džínistů.  Hnutí džínistů = lidé žijící asketickým způsobem života, kteří se snaží vyhnout i neúmyslným činům  jako je zabití ( zašlápnutí) hmyzu v trávě. Nejvyšším ideálem džínistů bylo vědomé vyhladovění . Gautama nastoupil cestu extrémního vyhladovění. „Když si sáhl na břicho nahmatal obratle páteře. Přejel – li si po kůži vypadávali chlupy i  vlasy..“. Kolem sebe měl pět šramanů, kteří čekali  na užitek z výsledků jeho cvičení.  „ Když šraman Gautama najde pravdu, sdělí nám jí“ . V blízkosti smrti, kam ho přivedl extrémní půst, byl konfrontován s pomíjivostí těla, aniž by pociťoval vytouženou zkušenost vysvobození . Bylo to scestí.  Opustil tuto cestu a rozhodl se najít střední cestu. Opustil bohatství paláce, zkusil extrémní formu bezdomoví až dospěl k vlastní tzv. „střední cestě“

Gautamovo objevení „střední cesty“  je „probuzením“ a on sám se od této chvíle označoval za probuzeného  ( tzn. „Buddhu“ )

K probuzení dospěl během jednoho dne a jedné noci.  Po extrémním vyhladovění přišel k řece.  Smrt představuje Mára  – postava, která žárlivě střeží, aby jí bytosti zůstaly podrobeny v koloběhu znovuzrozování .   Říkal mu ( rozuměj Mára Buddhovi)  : „ Vypadáš hubeně a ošklivě. Tisíc tvých části jej již mrtva, jen jedna ještě žije“  . Mára nabídl, že ho ušetří smrti, když se vzdá hledání. Buddha vytrval a najednou prozřel hlubokou pravdu. Vzpomněl si na krásný pocit, když byl ještě mladý v domě svého otce. „ Když  byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od žádostí, daleko od nespásných věcí dosáhl jsem prvního pohroužení(…) spočívající v radosti a štěstí (…) . V důsledku této vzpomínky jsem věděl : Toto je skutečná cesta k probuzení „

Ihned ukončil askezi a najedl se rýže. Zbytek dne již cvičil cestu, kterou mu naznačila vzpomínka z mládí.  Soustředil se zcela na bezprostřední situaci, omezí se na prosté pozorování sama sebe. Při tom došlo k vnitřnímu prožitku „ čtyř vnorů „

První vnor – stav bez žádosti. Tedy bez přání změnit okamžik . Myšlení se samo uklidnilo

Druhý vnor – myšlení je v klidu a přijde pocit štěstí a radosti

Třetí vnor – vyznačuje se vyrovnaností. Setrvával v bdělosti k tomu co se dělo. Nerušen myšlenkami a přáními, prostě vnímal.
Čtvrtý vnor – vyznačuje se vyrovnaností s čistým bytím v přítomnosti. Prostě vnímal co je. Ani myšlenky, ani přání, ani zármutek, ani radost nekalily jeho vnímání okamžiku. Nakonec si byl vědom tisíců svých předchozích životů. 

Nyní je učení postavené  na osmidílné stezce – pochopení, myšlení, řeč, jednání, život, snažení, bdělost , soustředění

Cesta k vysvobození  v buddhismu

Vysvobození je proces. Nerozhoduje víra nebo naděje. Rozhoduje správný postup. K vysvobození vedou vhodné metody zatímco víra v ně ( rozuměj v metody)  má až druhořadý význam

Jsou různě stupně k vysvobození, ale obecné jsou tyto :

a) poučování žáků o zachovávání základních etických pravidel 
b) cvičení vysoce vjemového prožívání všech smyslových vjemů. Žák má vědět co slyšel, viděl, hmatal, cítil, chutnal a myslel.To má zabránit tomu, aby se člověk nevědomě nepřipoutal k vnímanému a nevytvářel lpěním na něm utrpení ve svém životě
c) střídmost v jídle
d) kontrola myšlení, v němž mají být vypozorovány a překonány nespásné tendence ( sklony)
e) pohroužení mysli

Dalších pět pravidel :

Když základní etická pravidla uspořádají vnější život, následuje uvědomování si,  pohroužení a analýza skutečnosti. Mnichové mají dalších 5 pravidel
1. upustit od zabíjení
2. nebrat, co není dáváno
3. zdržet se nesprávného jednání v sexuální oblasti
4. vyhýbat se lži
5. zdržovat se omamných prostředků

Mnichové se mají veřejně vyznávat z porušení uvedených pravidel a projednávali nápravu. Pro každého žáka je nejznámější cesta k vysvobození tzv. „Ušlechtilá osmidílná stezka“  - dává před uskutečňováním etických pravidel přednost níže uvedeným krokům. Vlastní poznání a jím způsobená změna postoje  a myšlení se tak jeví jako předpoklady „spásného chování.

1. pravé pochopení – pochopení strasti, čtyř pravd pomíjivosti a závislého vznikání. Platí vždy poučení někým jiným a vlastní moudré uvážení.
2. pravé myšlení – má se snažit o odříkavé, nezáštiplné a mírumilovné stanovisko
3. pravá řeč – nelhat a žák musí zvažovat, co může jeho řeč vyvolat. „ Co slyšel zde, neopakuje jinde a nezapříčiní neshodu. Co slyšel tam, neopakuje zde a nezapříčiní neshodu. Sjednocuje ty, kteří jsou rozděleni, a ty, kteří jsou sjednoceni, povzbuzuje, Svornost ho těší a šíří ji svými slovy“. K tomu přistupují přátelská slova. Některá slova jsou považována za „nízká“  např. o povozech, ženách a hrdinech neboť nevedou k nirváně.
4. pravé jednání – dodržování zákl.etických pravidel , v nich jsou přikázání o tom, čeho zanechat, doplněna pozitivními postoji, např. o nezabíjení atp.
5. pravý život – se vztahuje ke způsobu získávání obživy. Žák si nesmí obstarávat vlastní živobytí na úkor ostatních. Má se vyhýbat 5 obchodům – se zbraněmi, živými bytostmi, masem, omamnými nápoji a jedy
6. pravé úsilí – má 4 aspekty : a) úsilí předcházet – aby jeho vnímání nevedlo k nespásným  vznětům  ( aby jeho mysl nenaplňovala nenávist, hněv, žádost a nebo jiné egoistické tendence   b) úsilí překonat – pokušení musí překonávat   c) úsilí rozvinout     d) úsilí zachovat –   oboje má stabilizovat spásné skutečnosti v životě žáka
7. pravá bdělost – metoda, která vede k pohroužení a nakonec k poznání „dharm“  =  zákon, řád ( Dharma = nauka a praxe, jež Buddha lidstvu přinesl )
8. pravé soustředění – je dosažení jednoho vrcholu mysli. Je to koncentrace celé pozornosti na jeden objekt. Nakonec to skončí čistým bytím v přítomnosti a vyrovnaností .

          Vrcholem je žití ( bytí) v přítomnosti, ale při zbavení se všeho utrpení pramenící z poznání pomíjivosti.  V normální řeči můžeme říci jakýsi stav klidu a vyrovnanosti s životním osudem. Žák získává vlastnosti boha ( Bráhmy)  - lásku, soucit, sdílení radosti a lhostejnost k vlastnímu štěstí a utrpení. Sjednocen se vším, proniká celý svět všemi směry, zboří hranice svého zdánlivě autonomního ( osobního, vlastního) bytí  JÁ (ega) . 

Tato osmidílná stezka přivede žáka „ke vstupu do proudu“  k „jedinému návratu“ Ten kdo vstoupil do proudu se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před pádem zpět. Někteří se ještě několikrát převtělí, někteří jen jednou a někteří se nevrátí a dostanou se po smrti těla do světa bohů, kde uskuteční „ nirvánu“ ( „ vyvanutí“).  Někteří dosáhnou cíle již v tomto životě.

Po smrti Gautamy  se  buddhismus dostal z Indie na Cejlon ( Srí Lanka) a do centrální Asie, Číny, pak do Koreje, Japonska a Indočíny, na Jávu a Sumatru, do Thajska, Barmy,Tibetu a Mongolska.  Kláštery se staly centry učenosti

Je to náboženství nebo ne ? 

Podle popisu nauky a praxe se zdá, že jde o filozofii. Není v něm řeč o Bohu a občasná řeč o bozích je okrajová a nevýznamná. Tito „bohové“ jsou omezené bytosti a sami potřebují vysvobození. Buddhismus se zcela odpoutal od mýtů ( náboženských příběhů) a pokud jich používá, dává jim vysloveně symbolickou hodnotu. Přes to je buddhismus řazen k náboženství. Je zde nirvána, druhý břeh ke kterému žák spěje, atd. má body, které se obvykle považují za božské.  Buddhismus je náboženstvím, ale neteistickým ( Theo = Bůh, ismus = nauka o Bohu ) tedy paradoxně nemá boha  ať transcendentního ( mimo stvoření ) nebo pantheistického (  všeprostupujícího )

Postoj křesťana k buddhismu
Vždy platí  nezesměšňovat jinověrce. Zde není totiž co zesměšňovat.  Podíváme-li se na ušlechtilou osmidílnou stezku vidíme, že se jedná o obdobu „desatera“.  Např. výše pasáž v odstavci „pravá řeč „ .

Cesta ke spáse v buddhismu není „cesta víry“ ani cesta „naděje“. Zde si spasení vydobývá žák sám ! Porovnejme oba směry

Buddhista

- není zde vůbec prvek víry, nýbrž jedná se o cvičení podobně jako cvičí např. kulturista své svaly. Stoupenec jde svou cestou a postupuje v poznání tak jako chodec po schodech až k vrcholu
-  nemá naději. Cestou spěje k cíly. Schopnost změnit svou osobnost má stoupenec jako následek svého vědomého cvičení
- soustřeďuje se na sebe. Z biblického hlediska se jedná o činnost, která je Bohu Stvořiteli nepřátelská . viz. Ř 8.7 „ Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské“
- cílem je vyvanutí osobnosti z karmického kruhu tedy ukončení kolotoče umírání a zrození, jedná se o rozplynutí v nicotě.

Křesťan

- věří  tomu co mu říká Bůh Stvořitel, který je absolutní a dokonalý,  přijímá Boží dar ( Ježíše Krista) , která je tou Cestou sám ( není to metoda, ale osobnost)
- víra má naději. Neusiluje o dobytí naděje, ta je mu dána v Kristu. Křesťanská praxe vzniká ihned po poznání pravdy. Schopnost změnit osobnost člověka (charakter) je dána od Boha. Zdroj síly k novému životu ne nepodobnému životu stoupence Buddhy je v samém Bohu Stvořiteli ( Bůh Bible)
- soustřeďuje se na Boha, nesoustřeďuje se do sebe
- cílem je vrůstat do podoby Kristovy a následně věčné bytí se Stvořitelem v nebi

POZN. Někteří „liberální theologové“ ( tzn. „volnomyšlenkáři“ v oblasti spasení) říkají o buddhismu toto : „ Buddhistická Prázdnota není nicotou, spíše je to nevyslovitelná plnost. Jsou přesvědčeni, že skutečnost, které říkají Bůh, je v buddhistických naukách a  praxi nějak přítomna. S křesťanstvím není až tak v rozporu; vždyť Bible učí o pomíjivosti světa a marnosti všech věcí po sluncem. Snaží se vyložit  duchovní cestu buddhisty tak, že dosahuje spásy v Ježíši Kristu, i když Ho nezná nebo nevyznává jako Spasitele, tím, že upřímně praktikuje to, co je dobré v jeho vlastní náboženské tradici a že následuje pokyny svědomí „  

Nechcete a nebudeme soudit. Kéž by tito lidé byli spaseni ! Zatím máme Písma a nic víc v otázce spasení člověka nevíme, než to, co je v nich napsáno.  Cesta spasení  plněním svědomí ( kdy se řídíme  vlastním svědomím, které nás vede a říká co  je dobré a co špatné) je velice riskantní a nejistá.  V Ř  2.12 „ Všichni,kteří hřešili bez Zákona ( Božího ), bez Zákona také zahynou; a všichni, kteří hřešili pod Zákonem, budou Zákonem souzeni“  Pak následuje pasáž o tom, že kdo se řídí svědomím bude podle tohoto svědomí ( zda dělal vždy to k čemu ho svědomí vedlo )  souzen.  Ten verš 12 ale předjímá již výsledek „ … bez Zákona též zahynou..“ 

Je dobře, když člověk, který má možnost se seznámit s Kristem a cestou spásy pravého Boha, uvěří v zástupnou oběť Kristovu, než spoléhat na to, že praxe buddhistického žáka mě dovede ke spasení na základě vykonávání toho, co po mně požaduje svědomí. Můžete psát názory do diskusního fóra. Pán vám žehnej !