Boží děti

03.05.2015 00:00


Boží děti

Vzpomněl jsem si na televizní šot ve zprávách. V srpnu 2013 prošel Prahou duhový pochod homosexuálů.  V čele průvodu šel i literární historik Martin C. Putna, který nesl transparent "VŠICHNI JSME DĚTI BOŽÍ". To mě udeřilo do očí a vyvolalo ve mně nesouhlas. Přesto někde vzadu zůstala viset otázka, zda nakonec každý člověk není svým způsobem Boží dítě. Otázku jsem nechal ležet na zemi s tím, že se k ní vrátím později. V dnešním kázání se budu zabývat právě tímto tématem.

1. Je člověk od narození Božím dítětem?

Nebo se jím stává vírou v Boha Bible? Přečtěme si úsek z Janova evangelia, jedenácté kapitoly, čtyřicátý devátý až padesátý druhý verš, cit.   "Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte;  nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ,  a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno."  

Po vzkříšení Lazara z hrobu, se sešla židovská velerada a řešila otázku: Co si počneme? Ježíš se stal problémovou osobou. Oblíbení mesiášští divotvůrci mohou způsobit pohromu v židovském národu. Nepřijatelně ovlivňují velmi jemnou rovnováhou mezi mocí Říma, jakožto okupační mocností tehdejší Palestiny, a místními náboženskými vůdci v čele s veleknězem. Velerada mluví o potřebě zakročit proti Ježíši z Nazaretu, protože jinak, cit. "všichni v něj uvěří" (Jan 11:48) a Římané přijdou se svou silou a zničí chrám i národ.

Pak si vzal slovo Kaifáš a pronesl de facto prorockou řeč, i když prorokem nikdy nebyl. Kde jsem na to přišel? Protože to, čeho se obával, se nakonec stalo. V této chvíli se ještě nestalo, ale zakrátko se stane!

V posledních dvou stoletích před Kristem vznikla nová židovská tradice. Ta mluvila o tom, že když dobrý člověk položí svůj život za národ, Bůh požehná celému národu. Jako příklad sloužili makabejští mučedníci, kteří se v roce postavili proti vládnoucím Seleukovcům.  V roce 167 př. Kr. vkročil Antiochos Epifanés se svou armádou do Jeruzaléma a zcela zakázal židovské náboženství. Zbožní Židé byli dokonce násilím nuceni k tomu, aby se účastnili obřadů pro helénské bohy. Poslední kapkou pro tyto Židy bylo, Antiochos Epifanés umístil do  eruzalémského Chrámu sochu Dia Olympského a na oltáři chtěl obětovat vepře. Vzniklo povstání, které vedl Juda Makabejský. Pod jeho vedením se v roce 164 př. Kr. podařilo osvobodit Jeruzalém a znovu posvětit Chrám. Na památku této události Židé slaví svátek Chanuka.

Kaifáš se stává mluvčím Hospodina. Aniž věděl co říká, pravdivě prorokoval, že Ježíše zemře za národ. Nejen za Izrael, ale také za Boží děti, které budou shromážděny v jedno, cit. "aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno"  ( Jan 11:52). Shromáždí ty, kteří nepatří do vyvoleného Božího národa Izraele.

Pán Ježíš se o této skutečnosti již zmínil, když mluvil v předcházející kapitole evangelia Janova o sobě jako o dobrém Pastýři. Ten položí svůj život za ovce, cit.    "  Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,  tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.  Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden  pastýř" (Jan 10: 14 - 16)

Ježíš položil svůj život za "ovce" na golgotském kříži. Je to metafora, ve které se mluví o ovcích a jednom ovčinci. Její skrytý význam je v tom, že tou "ovcí" je každý, kdo pozná pravého Pastýře. Ježíš mluvil často o "hodině, ke které přišel".  Tato "hodina" nastala v den Jeho ukřižování, kdy umírá proto, abychom se mohli stát Božími dětmi a vytvářeli jednotu Těla, jehož je Hlavou Kristus.

Kaifáš svým výrokem neříká, že všichni lidé, kteří se kdy narodili a ještě na svět narodí, jsou Božími dětmi. Ve chvíli, kdy Kaifáš mluví o jednotě Božích dětí, ještě žádná jednota nebyla. Židé se radí o tom, že je dobré zabít Ježíše. Vůbec je netrápí jednota někoho jiného, než jejich národa a nezajímá je nic jiného, než jejich společenské postavení.

Musíme se podívat do Písem, abychom zjistili, jak se člověk stane Božím dítkem. Hlásat, podobně jako Martin C. Putna, jednoduché heslo o tom, že všichni jsme Božími dětmi, je hluboký omyl. Jde o nepochopení Písem a manipulaci nevědomých lidí, kteří si pak myslí, že se stali narozením Božími dětmi. Narozením se stáváme dětmi svých rodičů, ale ne dětmi Boha.  Pokud chci o sobě mluvit jako o Božím dítěti, pak se musím narodit také z Boha. Tomu se říká "znovuzrození". Nikodém, člen židovské velerady, přišel za Ježíšem pod rouškou noci, tajně, aby s ním mluvil o věcech, které slyšel v zástupu, ale nerozuměl jim.   "  Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,  aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.  Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.  Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího" ( Jan 3:14 - 18 )

Ježíš ukazuje zkušenému učiteli Zákona příběh z putování lidu Izraele z Egypta do Zaslíbené země (Nu 21:4-9). Cesta byla plná strastí a strádání jak jen cestování pouští může být. Lid propadl malomyslnosti a začal mluvit proti Bohu a proti Mojžíšovi. Lidově bychom mohli říci, že nadávali na odchod z Egypta. Než strádání na poušti, raději otroctví v Egyptě. To byla ta "malá mysl", která nebyla schopna přijmout svobodu s dočasným strádáním, ale s výhledem na vstup do Zaslíbené země.     

Hospodin na ně poslal ohnivé hady a mnoho jich zemřelo. Byl to výraz Božího soudu "tady a teď". Záchrana, tedy spasení od fyzické smrti, bylo možné tím, že Mojžíš vyrobil sochu hada a vyzvedl ji na žerď. Každý uštknutý měl pohledět na hada a byl uzdraven. Jinými slovy spasen, zaopatřen. 

Podobně byl pověšen, rozuměj vyvýšen Ježíš na golgotském kříži, a kdo v něho věří, je spasen a zachráněn! Od hříchu a jeho následků. Dostává život věčný pro svou víru v Spasitele. Odsouzení není spojeno s konkrétními hříchy, ale obecně, s nevírou v Ježíše jako Spasitele. Odsouzení do věčné smrti člověk získává nevírou v Ježíše, který již zemřel za jeho hříchy. Takže základní problémem není lidská dobrota nebo nedobrota. Není problém kolik, kdo a jakých hříchů má na svědomí. Základní odsuzující skutečností je odmítání Ježíšovi zástupné smrti.

Postoj, že se mě to netýká a že jsem se Ježíše o nic neprosil, je naprosto smrtící. Další omyl: Hledám-li spasení mimo osobu a dílo Pána Ježíše, je naprosto smrtící. Znovu cituji Ježíšova slova: ".... Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího"

Důležité je vědět, že Božím dítkem se stane ten, kdo Ježíše přijal a uvěřil v jeho jméno. Boží děti dostaly velkou výsadu, o které je řeč už ve slavném hymnu božství Syna člověka, který je oním Slovem, stojícím na počátku všeho dění.

2. Boží děti mají pravomoc

Cit. Jana 1:12 "Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi". To je výsada, která patří k naší identitě v Kristu. Je zde jasná posloupnost růstu v poznání Božího dítěte: Kdo 1)"uvěřil" (znovuzrodil se dle Jana 3 kap.) a 2)" "věří v Jeho jméno" (věří v Boží moc, která působí skrze Ježíše Krista) dostal 3) "pravomoc" stát se Božím dítětem.

Být Božím dítětem tedy znamená, být nejprve znovuzrozen. Jestliže jsi Boží dítě, pak máš nejen jistotu spasení v Ježíšově dokonalé oběti, ale i právo používat Jeho moc, vírou v mocné jméno Ježíš. O pravomoci věřících jsem mluvil v několika kázáních. Dál to nebudu rozvíjet.  

Pravdou je, že jsem tuto draze vydobytou oblast identity v Kristu ohledně Boží pravomoci nechápal a do této skutečnosti nevstupoval. Jako kdyby na stole leželo něco velmi významného, něco, co mi bylo darováno, a já si to ne a ne vzít a užívat. Natahoval jsem ruku, ale vždy mě něco nebo někdo klepl přes prsty!

Mnozí křesťané v tomto postoji setrvávají. Uvěřili, jsou znovuzrozeni, ale "věřit ve jméno Ježíš" tak, že se postaví do pravomoci Božího dítěte a začnou v Jeho jménu přikazovat okolnostem, démonům a chorobám, to se jim zdá nemístně troufalé. Pak se dočkáte napomenutí k pokornému postoji vůči Bohu.

3. Pravá pokora Božích dětí

Pravá pokora se mimo jiné projevuje přijetím Božího slova. Jestliže vírou nepřijmu skutečnosti přesahující rámec rozumu, pak nejsem pokorný vůči Bohu. Teď nemám na mysli učení té či oné církve nebo denominace. Tam se odlišnosti a různé kladení důrazů objevuje a je na místě. Jsou verše, které lze vzít, tak jak jsou a nepotřebuji výklad. Zjistil jsem, že jde většinou o výroky Pána Ježíše v evangeliích a Skutcích apoštolských týkajících se víry
v působící Boží moc "tady a teď".  

Epištoly se více zabývají tzv. "apoštolským učením". Apoštol Pavel varuje mladého Timotea slovy, cit."  Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti,  je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání." (1 Tim. 6:3-4).

Pavel vyjádřil něco, co mi mluví ze srdce. Co všelijakých půtek, hádek, kritiky a odsuzování jinak věřících jsem ve svém životě zažil. Je to tím, že každá církev a dokonce dnes už i téměř každý sbor, má jemné nuance v učení, které se tam hlásá. Každý vidí zdravá slova našeho Pána a učení pravé zbožnosti nějak jinak. Zdá se, že Pavel má na mysli jednoduché biblické pravdy

O takových se nemusíme hádat a mít kvůli nim spory. Jenže ty vyžadují "proměnu mysli" Božím slovem, jeho vyhlašováním a vnitřním přijetím bez omezení rozumem. 

4. Boží děti mají vyvážené myšlení

Je potřeba mít více tzv. "hebrejského myšlení". Pokusím se to stručně vysvětlit. Dá se říci, že křesťanské myšlení čerpá zrovna tak z myšlení řeckého jako z myšlení hebrejského. Je nemožné několika větami vystihnout o jaké křesťanské myšlení jde, ale já si to překládám jako více víry na působení Boží moci. Cituji Milana Balabána z knihy "Hebrejské myšlení":   

"Víra není hebrejskému myšlení nějaké přesvědčení o něčem, třeba o Boží existenci, není to držení věroučných článků. Je to jistota (hebr.= "amana"), že Hospodinovo slovo otvírá cestu k budoucnosti, jsouc samo Budoucnost. Spolehnutí na tuto jistotu vybavuje člověka víry tak, že odolá tlakům zvnitra i zvenčí"...." Takové pojetí víry najdeme i v Novém zákoně - zvláště v některých Ježíšových výrocích typu "tvá víra tě zachránila"
(Mk 5,34).

V eseji "Jeruzalém-nebo Athény?" píše stejný autor toto:

"Řecké myšlení tě vtahuje do svého statu quo (stávajícího stavu). Osedlává si tě a připoutává si tě k sobě (Moje pozn. rozuměj "ke svým myšlenkám"). To, co je pro tebe důležité......, je předem dáno, a tomu se musíš otevřít. Ve svém myšlení jsi jako v suterénu, aniž bys užíval obytných částí (svého vlastního) domu. Důležité je, že víš o obytných pokojích nahoře.  Už teď ovšem jsi nějak zpraven o slunnosti pobývání v horních místnostech."

 Věřící, u nichž převažuje řecké myšlení, čtou o tom, že máme pravomoc stát se Božími dětmi, že víra v Boha a Jeho moc "dynamis" se samozřejmě projevuje v našem světě, ale zůstávají v "suterénu". Jejich neproměněná mysl Božím slovem "o samozřejmé víře v Boží moc, která určuje mojí budoucnost" je nepustí do horních, obytných, prosluněných pokojů. Mít "víru na zázraky" je pro ně hodně těžké, protože řecké myšlení si je doslova "osedlává a připoutává k sobě". K myšlení svému a ne k tomu, které počítá s Bohem zázraků.

5. Nejsme Otcovy děti, ale děti Boží

 Máme tendenci vnímat, že jsme děti nebeského Otce. Řecké myšlení nás nechce pustit od jasného modelu: Otec - dítě.  Je zajímavé, že ani jedna z osob Boha si nenárokuje tuto "značku". Je to proto, že na zrození Božího dítěte se podílí všechny tři osoby, tedy Bůh jako takový! V plánu spásy Otec posílá Božího Syna na zem, aby se stal Synem člověka. V síle Ducha svatého Ježíš nehřeší a udrží si svatost, bez které by nemohl zemřít za naše hříchy. Je oním Beránkem Božím, dokonalou obětí, v síle Ducha svatého poráží ďábla, hřích a smrt. Otec konal skrze Ježíše divy, které měly jasně ukázat Židům, že On je zaslíbený Mesiáš. Takže si pamatujme, že jsme Božími dětmi, které mají v nebi nebeského Otce. 1 Janův 2:14  "Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým".

Apoštol Jan okrývá tři stupně poznání Boha, podobně, jak stárne člověk a nabývá víc a víc poznání skutečností. Tady se přímo nemluví o Božích dětech, ale o dětech, jakožto nově a nedlouho věřících lidí.  Lidi mají představu Boha takovou, jakou jim předloží Vládce tohoto věku - Satan. POZN. Časový cyklus v rámci pokračujícího času je aiónu ("aión" = "věk, cyklus času"). A tam je vždy úmyslná deformace, že není jen dobrý, ale je i zlý.

Nově znovuzrození potřebují poznat Boha věrného, milujícího a darujícího. A tím je nebeský Otec.  Mládenci jsou silní.Z textu vyplývá, že jejich síla je v tom, že v nich "slovo Boží zůstává".  Že neodejdou ze shromáždění a s odchodem nevypustí myšlenky na Boha, Jeho slovo, které je proměňuje víc a víc do obrazu Krista. Nad Satanem se vítězí tím, že v nás Boží slovo zůstává. O duchovních otcích jsem se zmínil minule. Tam se odkrývá krása Boha jako takového. Krása a dokonalost trojjedinosti Boha.

Tak jak věřící stárne, tak víc a víc poznává Boha ve vší jeho rozmanitosti. Není dobré být dítětem a postavit se do pozice otce. A taky není přirozené a dobré, být věkem a délkou víry otcem a přitom být v poznání Boha na úrovni dítěte. Chce to postupný růst, který běží v jiném čase než "chronos" (náš čas na hodinkách).  Jde o Boží čas, řecky "kairos", který běží každému jinak.

Jednou  jsem byl na setkání věřících v Šumperku a taky jsem tam měl příspěvek. Tenkrát mě bylo asi 30 let a já kázal jak "starej chlap". Byla tam br. Josef Slepánek z Prostějova, který je již u Pána. Pamatuji si, jak po shromáždění vyšel ven a vedl tam takové divné řeči o tom, že mladí se derou dopředu nebo tak nějak. Byl z toho překvapený, že někomu běží čas "kairos" rychleji než čas astronomický.

6. Boží dítě se nechává vést Duchem svatým

 " Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!  Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.(Ř 8: 14-15)

"Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši" (Gal.3:26)   

Tady se nám prolínají dva pojmy: Boží synové a Boží děti. V prvé řadě, v duchovní oblasti se neřeší pohlaví. Proto se nebojme říkat i o sestrách, že jsou "Boží synové". Obrácená situace nastává při pohledu na Milého a milou v Písni Písní. V modlitbě říkám, že Pán Ježíš je mým Milým a já jsme Jeho milou. Takže je to 1:1.

7. Závěr

Ten, kdo je narozen z Boha (vírou v Ježíše jako svého Spasitele), stává se Božím dítětem i Božím synem. Tím je vyjádřeno, že patříme Bohu a máme nést charakter Božího Syna a Boha jako takového.

Rozptýlené Boží děti jsou shromážděny v jedno v Církvi Boží. Vytváří jednotu s Bohem (a Božím Synem). Prorocké slovo velekněze Kaifáše se naplnilo.

Být Božím dítětem tedy znamená být nejprve znovuzrozen. Jestliže jsi Boží dítě, pak máš nejen jistotu spasení v Ježíšově dokonalé oběti, ale i právo používat Jeho moc, vírou v mocné jméno Ježíš.

Je potřeba mít více tzv. "hebrejského myšlení". Je charakterizováno jistotou, že Hospodinovo slovo otvírá cestu k budoucnosti. Je to víc o víře v Boží moc než o tom, co se dá změřit, nebo zvážit, než to, co nás omezuje.

Kdo se znovuzrodí, stává se duchovním dítětem, které musí nejprve poznat Boha jako laskavého a milujícího Otce.

Boží dítě nebo Boží syn je veden Duchem svatým. Proto je potřeba umět komunikovat a rozvíjet komunikaci s Duchem svatým. Pamatujme na to, že Duch svatý nás nepovede nikdy nikam jinam než do Písma a k Bohu.

Nebojme se rozličných překážek nebo útoků od Nepřítele. Jsme milované Boží děti a Boží synové. Víra v Boha milujícího a jednajícího v našich životech a skrze naše životy je základem, kterým přemáháme, vítězíme nad Nepřítelem Božím a lidským, cit. " neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které
přemohlo svět, je naše víra
" ( 1 Janův 5:4)                                 

Amen